Máte také rádi cestování časem?

Já vím moc dobře, jakej je rok a že panovníkem je Miloš Zeman,“ utrhl se na něj Mrázek.  „Zemanem tohoto panství jest Matěj Pšenička, žádného zemana Miloše neznám.“

Jestli jsem se jako autorka na něčem "vyřádila", pak to jsou určitě pasáže o cestování časem. Tady se policista Petr Mrázek ocitá v roce 1625:

Nejméně tři osoby by na policistovu otázku, kde je Petr Mrázek, dokázaly odpovědět lépe. Dva z nich byli dva mladí strážní, stojící u staré hradní brány a třetí z nich byl vzteklý promáčený policista, který se soukal z vodního příkopu.

„Kde je ten chlap?“ mrmlal si Mrázek a zmateně se rozhlížel, zda neuvidí Záviše. Nechápal, co se s ním stalo, ale usoudil, že je asi zmatený z toho nepříjemného světla, které ho před chvílí obklopilo. Spadl odněkud někam z výšky a jediné logické vysvětlení bylo, že musel nějak vypadnout z okna, i když neměl žádnou představu jak. Navíc se také trochu praštil do hlavy a to možná vysvětlovalo, proč si nevybavoval, co přesně se dělo.

Pak si konečně všiml obou mladých strážných a zavřené brány, která byla za nimi. Byli to asi nějací studenti. Dívali se na něho napůl zvědavě a napůl provinile. Zabrali se tak do rozhovoru, že si vůbec nevšimli, že se v okolí někdo pohybuje a že ten dotyčný dokonce zvládl spadnout do vodního příkopu.

Mrázek uvažoval o tom, že ředitel měl asi nějakou hypermoderní zbraň. Nebyl si jistý, jestli jeho výstřel Bezkočku zasáhl, protože ho ve chvíli, kdy zmáčkl spoušť, oslnilo to světlo, ale zpátky už tam jít nechtěl.

Vyškrábal se z vody ven a s trochu klidnější hlavou se rozhodl zavolat speciální posily. Jeho mobil ale nefungoval, navzdory tomu, že byl údajně vodotěsný – někdo, jak se zdálo, zase šetřil na policejním vybavení a bránil mu dělat pořádně jeho práci.

„Hej, kluci,“ zavolal na ty dva studenty, „Nemáte mobil? Nemám tady signál nebo mi ten můj odešel kvůli té vodě."

„Což nám ten žváč chce povědíti?" podivil se jeden z nich.

„Což jest mobil? Míníš snad jakési hovado?" zaváhal druhý a nechápavě zavrtěl hlavou. „Utekl ti kůň?“

„Nikoliv, mluví o pečeti - signum," zamrmlal první a nahlas se zeptal: „Potřebuješ písaře?"

„Potřebuju si zavolat do Prahy," zopakoval policista svoji žádost.

Muži vyprskli smíchy.

„Zkus vylézti na strom," navrhl mu jeden. „Budeš-li zvučně volati, snad bude slyšán hlas tvůj ve vsi sousední, avšak v Praze?"

„Zříš odění jeho?" zašeptal druhý potichu. „Věru, že jest to blázen a jistě jest také ochmelen."

Jeden ze strážných popošel k Mrázkovi, šťouchl toho podivného chlápka do nápisu na prsou a zeptal se: „Což jest policie?"

Petr Mrázek věděl o zdejší škole, že se tu studenti učí o minulosti pomocí různých her, ale teď na to neměl vážně náladu.

„Tak dost, kluci,“ obořil se na mladé strážné. „Tohle je vážná věc, opravdu nutně potřebuju telefon.“

„Chceš si koupiti tele?“ podíval se na něho jeden z mladíků a doufal, že tomu podivínovi konečně trochu rozumí.

Mrázek se zamračil. „Je hezký, že tu školu tak žerete, ale já tady něco důležitého vyšetřuju, takže by bylo fajn, kdybyste si na chvíli přestali hrát na patnácté století, nebo jaký to zrovna máte rok.“

„Jest rok 1625,“ snažil se mu být trochu nápomocný strážný, „věru jsi jistě velmi ochmelen, když nevíš ani toho, jakáž jest doba.“

„Jsi v zemích koruny české,“ dodal druhý z mužů, přesvědčený, že ten blázen, se kterým mluví, dočista ztratil hlavu, „a panovníkem jest-“

„Já vím moc dobře, jakej je rok a že panovníkem je Miloš Zeman,“ utrhl se na něj Mrázek. „Tohle je maření policejního vyšetřování,“ rozčiloval se dál, „a mě už ty vaše blbý srandičky nebaví. Máte štěstí, že ještě nejste plnoletý. Takže kdybyste mě teď laskavě pustili dovnitř, rád bych pokračoval ve své práci.“

Mrázek už nebyl jediný, komu docházela trpělivost, ale jeden ze strážných učinil ještě poslední zdvořilý pokus mu pomoci: „Zemanem tohoto panství jest Matěj Pšenička, žádného zemana Miloše neznám.“

Policista zavrtěl rozčileně hlavou a chtěl ještě něco dodat, ale při tom pohybu zavadil pohledem o kopec, na kterém měla stát zbrusu nová rozhledna. Byla to dominanta tohoto kraje a on ji teď neviděl.

Rozhodl se, že se tu trochu porozhlédne a vydal se zpátky na parkoviště. Tam, kde mělo být parkoviště, byly ale budovy starého hradu. Za nimi byl jen les a prašná cesta, po které přijížděl ke hradu kočár. Začal se otáčet kolem dokola a všiml si jakési stařenky, která šla s nůší na zádech ke hradu. Na místě, kde měl být les, viděl louky a malý domek, a když se podíval do dálky tam, kde měla být na obzoru vidět dálnice, zahlédl nějaký hrádek. Roztřeseně se posadil na kámen a přemýšlel, co to má znamenat.

Dodatek: Tohle je pasáž z knihy "Masožravá učebnice", která se částečně odehrává i v letech 1625-1630. Mimo jiné se v ní věnuji pronásledování církve po Bílé hoře a některým základním myšlenkám křesťanství, ale je to i dobrodružný příběh, ve kterém se luští tajemné poselství, a paradoxy cestování časem zamotají hlavním postavám na chvíli docela dost hlavu.