Až přiletí výři... dostaneš tečku VII.

Ráno mě překvapilo, že mě ti dva uvítali s pomalovaný obličejem.

„Válečné maskování,“ zubil se Drobek. „Přece jen jdeme do města. Ale jsme rádi, že jsou místa, kde můžeme být sami sebou, a to po většinu času.“

S úlevou jsem si namaloval na obličej „fuck off“. Nechtěl bych chodit po venku bez těch dvou magických slov. Pak jsem se vydal ve stopách obou Odpíračů směrem k hlavnímu městu.

„Nemusíš se tak obezřetně dívat nad hlavu,“ řekl mi Bořivoj po chvíli. „Koukej raději, kam šlapeš. Je tu hodně větviček. Víš, ve skutečnosti tu výři v posledních době útočí minimálně. Což je taky důvod, proč nás tak štve, že pořád platí všechna ta ochranná opatření. Rádi bychom žili normálně. To, že sežerou dva trpaslíky ročně, nám nepřipadá jako dost dobrý důvod chovat se pořád jako paranoidní šílenci.“

„Dva trpaslíky ročně?“ podivil jsem se. „To je u nás běžné týdenní číslo.“

„Taky to bývalo víc,“ pokrčil Bořivoj rameny. „Ale teď už je to pár let docela dobrý. Asi proto sem taky utíkají všichni trpaslíci z širokého okolí. A král je vítá s otevřenou náručí. Pro naši ekonomiku je to více než dobré.“

Zamyšleně jsem ho poslouchal. Byli tu otevření nově příchozím. Co byla příčina a co důsledek? Co když výři zmizeli právě proto, jak se tu trpaslíci k sobě chovali?

Velmi opatrně jsem jim naznačil, co jsem četl v Brčkově verzi Knihy.

Bořivoj se tvářil zamyšleně.

„Má to logiku,“ řekl po chvíli tiše. „Pokud jsou v těch textech informace takového druhu, chápu, že si je to nahoře nechají pro sebe. Vypadají pak chytře, když ví, co dělat. A o tom to je, že ano? Kdybychom to věděli všichni, k čemu by nám pak byli?“

„Víte, já to nerad říkám,“ přiznal jsem, „ale od té chvíle, co jsem se vydal na tuhle cestu, mám čím dál tím víc pocit, že na tom všem tečkování a malování něco je. Něco mnohem hlubšího.“

Bořivoj přikývl, ale nic na to neřekl. O chvíli později jsme došli k bohatě vyhlížejícímu domu a brzy na to jsme vděčně zasedli k prostřenému stolu.

„Řekni panu hraběti to, co jsi povídal nám,“ vyzval mě Drobek, když jsem do sebe nasoukal poslední sousto pečínky.

Vzal jsem to trochu obšírně a převyprávěl těm třem všechno, co mě až doposud potkalo.

„Ty máš u sebe Brčkovu Knihu?“ zeptal se Papaláš zaujatě. „Tu jsem jaktěživ neviděl. Pro měsíční kazatele je to sem přece jen dost daleko a nemají asi potřebu nosit dříví do lesa, když vědí, že právě u nás jsou uložené originální texty.“

Přikývl jsem a opatrně jsem Papalášovi svazek podal. „Je po dědečkovi,“ upozornil jsem ho.

Papaláš kývl hlavou, že tu informaci bere na vědomí a otáčel stránky opravdu opatrně. Pak zůstal chvíli tiše sedět. Vypadalo to, že se k něčemu odhodlává.

„Podejte mi kamej,“ řekl nakonec jednomu ze svých sluhů, „a nechte nás tu o samotě.“

Drobek s Bořivojem vypadali užasle, zatímco já je nechápavě pozoroval. Kamej byl bohatě zdobený lidský šperk. Netušil jsem, co je na něm tak fascinuje.

Papaláš si všiml mého udiveného obličeje. „Ty nevíš, co to je?“ zeptal se překvapeně.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Dědí se to od nepaměti v naší rodině. Takových lidských šperků není mezi trpaslíky mnoho. Je to památka na doby, kdy jsme ještě nebyli trpaslíky. Pokud chceme mezi sebou odpřisáhnout něco důležitého, přísaháme právě na takovéto artefakty,“ vysvětloval.

„Vy vážně věříte tomu, že jsme my trpaslíci byli někdy velcí?“ vyhrkl jsem nechápavě.

„O tom snad někdo pochybuje?“ podivil se Papaláš.

„Máte pro to snad nějaký důkaz?“ namítl jsem.

„To je něco, co je potřeba dokazovat?“ přidal se Drobek. „Je to přece v každé legendě o vzniku naší rasy. Všichni tomu věří.“

„U nás ne,“ řekl jsem a dál jsem to nekomentoval.

„No, tak vy dva mi odpřisáhnete na kamej a ty na svou čest, když to pro tebe nic neznamená,“ navrhl Papaláš.

„Odpřisáhneme co?“ zeptal jsem se.

„Řeknu vám něco o těch posvátných textech. Něco, co ví jen zasvěcení. Je to ta část, kvůli které jsem byl vyloučený z jejich středu.“

Zvědavě jsme se na něho podívali. To napětí by se dalo krájet. Drobek s Bořivojem položili se slavnostním výrazem ruku na kamej, zatímco já jsem jen tiše přikývl.

„I tady u nás si lidé povídají, že jednou přijde veliký Nasír, který nás trpaslíky vysvobodí,“ řekl vážným tónem Papaláš. „Těžko říct, jak je možné, že se právě tahle legenda tak rozšířila, když v originálních textech nic takového není.“

Pousmál jsem se. Nikdy jsem všem těm náboženským řečem moc nevěřil, a tak jsem čekal, co z Papaláše vypadne.

„Abys pochopil, proč něco takového říkám, mládenče,“ začal zeširoka vysvětlovat. „Bylo by vážně dobré zjistit, co v těch textech je. Ve všech. I v těch ostatních. Možná bychom se pak opravdu dozvěděli něco víc nejen sami o sobě, o trpasličí rase jako takové nebo o tom, jak je to s těmi výry. Kdybys měl na něco takového odvahu, věděl bych o způsobu, jak se do jeskyní dostat. Totiž, a tohle už je součást tajemství, které vám svěřuji, část těch textů je ztracená. Poslední velekněz trpěl tak trochu stihomamem a sklerózou dohromady a neustále ty staré džbány po jeskyních přemisťoval, až jich část zašantročil tak, že je už dvanáct let nikdo neviděl. Část našeho zasvěcení spočívala v tom, že jsme ty jeskyně zkoumali a ty džbány hledali. Jeden se nám opravdu podařilo objevit, ale dva stále chybí. A jeden z těch chybějících se jmenuje Svitek výrů.“

„To jako vážně?“ řekl jsem užasle. „Je o tom celý svitek a v Brčkově Knize o tom není skoro nic?“

„Mezi tím, co psal Brčko a co říká originál je obrovský rozdíl,“ řekl Papaláš vážně a vrátil mi dědečkovu knihu. „Naschvál přečti nahlas to o velikém Nasírovi. Myslím tu část, která je úplně na konci.“

„Myslíte tohle?“ ukázal jsem na závěrečná slova. „Zvěstujte má slova po celém světě a očekávejte, že přijde veliký Nasír, jež učiní všemu našemu trápení konec!“

Papaláš přikývl. „Takže, držte se. Podle těch starých textů budeme trpaslíky tak dlouho, dokud se už konečně někdo nenasere a nerozlomí pečeť na Jezevčím hrádku. Jen tak může učinit všemu našemu trápení konec!“

„To jako že není nebo nebude žádný Nasír s velkým N?“ srovnával si Drobek tu informaci v hlavě.

„Ne,“ přitakal Papaláš. „Jen jeden jediný pořádně nasraný trpaslík!“

„A to je takový problém rozlomit nějakou pečeť na Jezevčím hrádku, že to ještě nikdo nikdy neudělal?“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou. „Vždyť by to byl nejjednodušší způsob, jak zjistit, co je a co není pravda!“

„Mládenče, ty jsi vážně úplně mimo,“ řekl Bořivoj. „Jak je možné, že o tom všem vůbec nic nevíš? Rozlomit pečeť není jen tak. Není to obyčejná pečeť. Aby ji někdo rozlomil, musel by nejdřív pochopit, co je na ní napsané.“

„Aha,“ zamrmlal jsem. „A v tom je evidentně nějaký háček. No, nevím, jestli jsem dost nasraný na to, abych se zabýval starými pečetěmi, ale rozhodně jsem dost naštvaný, že je tolik věcí, které jsou nám skryté, abych se vydal do jeskyní pátrat po těch ztracených svitcích.“

„Mládenče, ty svitky už hledáme dvanáct let,“ připomněl mi Papaláš.

„Tak je asi hledáte špatně,“ odsekl jsem. „Já mám ale trénink k nezaplacení. Žil jsem pět let v jedné domácnosti s babičkou, která si ke konci nepamatovala už ani to, jak se sama jmenuje. Vím, jak staří lidé přemýšlejí.“

Viděl jsem, že mi všichni věnují plnou pozornost, a tak jsem sebevědomě dodal: „Já ty svitky najdu!“