Pták Ohnivák 5/6

„Nepotřebujeme, abys nám dávala nějaké znamení, poznáme tě i tak,“ řekla Ryška a dotkla se jejích zlatých vlasů. „Kolik to tak váží?“ řekla zamyšleně.  „Chodíš totiž jako prkno, víš? Musí tě to táhnout dozadu.“

„Zlatovláska nesnáší lyžování a hmyz,“ odpověděla Ryška. „Psali to v Hromu. Na vašem místě bych ji pozvala spíš na jachtu.“

„A jak ji mám asi náhodou potkat na jachtě?“ zavrtěl Kabalus hlavou.

„Naprosto jednoduše,“ odpověděla Ryška. „Musí to být motorová jachta a ne plachetnice. My si s ní vyjedeme, něco se nám čistě náhodou rozbije na motoru a vy se objevíte jako statečný zachránce na své lodi. Předpokládám, že máte nějakou loď, když jste princ a bydlíte u moře, ne?“

Kabalus přikývl. „To zní dobře. Chytré děvče.“

„Proto ji máme s sebou,“ usmál se Mirek, i když mu bylo jasné, že pokud by chtěl někdy z Ryšky udělat své děvče, potřebovala by pár hodin s učitelem diplomacie, aby mu u dvora nedělala ostudu. To, jak na Kabala předtím vyjela a skákala mu do řeči, bylo vážně nevhodné.

Mirek ani netušil, jak moc se jim to, že mají Ryšku s sebou, bude ještě hodit.

Druhý se totiž ocitli na dvoře královny, která měla tři krásné dcery. Nejmladší z nich byla Zlatovláska. Princové královnu požádali, jestli by nemohli se Zlatovláskou mluvit, a ta se zamračila.

„Zlatovláska, každý z vás chlapů se zajímá jenom o ni. Mám ještě dvě starší dcery, stejně krásné, ale jedna z nich má černé vlasy a ta druhá hnědé, ale po těch se nikdo neptá. Ale uděláme to takhle: když poznáte, která z mých dcer je Zlatovláska, a mimochodem, měli byste vědět, že nesnáší, když jí tak lidé říkají, můžete si s ní promluvit. Pokud ne, tak můžete zase jít, odkud jste přišli.“

Princové si povzdychli. Královna k nim přivedla své tři dcery. Všechny byly nádherné a všechny měly hlavu ovázanou šátkem. Jedna z nich měla šátek zlatem protkávaný, druhá zdobený stříbrnými nitěmi a třetí měla prostý bílý šátek.

Královna se trochu posměšně pousmála a zeptala se: „Tak co?“

„Moc rádi bychom pozvali vaše dcery na výlet všechny tři. Jsou jedna krásnější než druhá a bude nám ctí se s nimi seznámit,“ řekl Pravoslav, kterého trochu štvalo, že všechno vyřizuje Vítek.

„Tak lehce se z toho nevykroutíte,“ odpověděla královna. „Takže která je ta, o kterou jste se tak zajímali?“

„Určitě to nebude ta se zlatým šátkem,“ řekl Mirek potichu. „To by bylo moc lehké.“

„Jenže co když je to chyták? Každý si řekne, že to musí být složitější a vybere si jinou a ono to bude právě tak prosté, že Zlatovláska bude mít zlatý šátek.“

„Nejmenuje se Zlatovláska, ale Sofie,“ upozornila ho Ryška, a pak řekla sebejistě a nahlas, aniž by se s nimi poradila: „Je to ta v bílém.“

„Jak jsi to uhodla?“ zeptal se Mirek užasle, zatímco si Sofie sundala šátek, pod kterým měla ukryté zlatavé vlasy, dlouhé až do pasu. Vlasy zářily jako jasné slunce. Nebyla to obyčejná blondýnka, její vlasy vypadaly, jako by byly opravdu pozlacené. Vítek na ni zůstal koukat s otevřenou pusou.

„Řekla jsem, že ji mají poznat ti princové a ne ty,“ zamračila se královna. „Zůstaňte dnes mými hosty, a pokud ji poznáte i zítra, možná jí dovolím, aby s vámi někam šla.“

Královně šlo ve skutečnosti o to, aby si urození princové popovídali i s jejími staršími dcerami, které se jmenovaly Julie a Lucie a byly stejně krásné, jen neměly zlaté vlasy. Všichni si povídali celé odpoledne, a když šli spát, Vítek si zasněně povzdychl: „Ta je tak nádherná. Nedivím se, že na ní může Kabalus oči nechat. Vůbec nemám chuť pomáhat mu, aby se s ní víc seznámil.“

Ryška se trochu zamračila: „Je hezká a každou holku potěší, když jí to řekneš, ale pokud jí budeš říkat pořád dokola, jak je krásná, bude si připadat jako kus masa. Kabalus měl pravdu, že je chytrá a vtipná, a jestli jí chceš udělat radost, řekni jí spíš to. Slyšela jsem tě nejmíň pětkrát, jak jí říkáš, že jí to sluší. Myslím, že to trochu přeháníš.“

„Říkal jsem jí i jiné věci,“ bránil se Vítek. „Vždyť jsme se bavili asi hodinu o samotě, co ty víš, co jsem jí všechno navykládal? Já si jen nemůžu pomoct, hrozně se mi líbí.“

Ryška si povzdychla. Stáli přede dveřmi hostinských pokojů a ona chtěla Vítkovi ještě něco říct, jenže tu se na chodbě objevila Sofie.

„Podívej, zítra budeme celé zakryté a budeš muset uhádnout, která jsem já. Ale mám nápad,“ řekla tiše Vítkovi. „Bylo mi s tebou dnes dobře a byla bych ráda, kdybys mě poznal, takže co když budu třeba dělat, že odháním mouchu?“

„Nepotřebujeme, abys nám dávala nějaké znamení, poznáme tě i tak,“ řekla Ryška.

Sofie se na ni nechápavě podívala a Ryška se místo toho dotkla jejích zlatých vlasů. „Kolik to tak váží?“ řekla zamyšleně. „Chodíš totiž jako prkno, víš? Musí tě to táhnout dozadu.“

Pak se Ryška podívala na Vítka. „Julie se vyloženě hrbí a Lucie je o půl hlavy vyšší než Sofie. Nemůžeš se splést. Prostě vybereš tu, co bude stát nejrovněji.“

A tak se i stalo. Druhý den před princi stály tři dívky zahalené od hlavy až k patě, ale on díky radám Ryšky Liškové Sofii bezpečně poznal.

„Doufám, že jsi jí už stihl říct také o tom, proč jsme vlastně tady,“ řekla Ryška. „Jinak bude dost naštvaná, až se Kabalus objeví.“

„A musí se objevit?“ povzdychl si Vítek.

„Hele, jsme tady, protože potřebujeme koně Zlatohřiváka, abychom dostali ptáka Ohniváka. Pták Ohnivák znamená co?“ zeptal se Mirek.

„Zlatá jablka a bohatou vánoční nadílku,“ odpověděl Pravoslav.

„Jenže tahle holka se mi vážně líbí a táta vždycky chtěl navázat diplomatické vztahy s nějakým přímořským státem,“ namítl Vítek. „Možná bychom pak měli lepší podmínky pro obchod s rybami a se solí a táta by byl spokojený i tak. Vždyť víte, že nám naši stejně nakonec dají k Vánocům, co budeme chtít. Ptáka Ohniváka jsme našli a snaha se cení, ne?“

„Hele, jestli se jí líbíš,“ vložila se do toho Ryška, „tak o co jde? Kabala nemá ráda a naším úkolem není mu ji dohodit, jen mu umožnit schůzku.“

„No dobře,“ zamrmlal Vítek.

Na ten odpolední výlet na jachtu vzali všechny tři princezny a sotva vypluli, zeptala se Ryška princezny Sofie: „Viděla jsi někdy, jak se dělá operace páteře? Udělají ti velkou díru do boku a vezmou ti kus pánevní kosti a tu ti pak nacpou do plotýnky místo té poničené části. Myslím, že princezny to bolí úplně stejně jako obyčejné lidi.“

Sofie polkla a nechápavě se na ni podívala.

„To jen abys věděla, co tě čeká, jestli budeš lpět na té svojí parádě,“ řekla Ryška. „Měla by ses nechat ostříhat. Jestli chceš, klidně to udělám.“

„Děláš si legraci?“ zeptala se Julie místo své sestry. „Vlasy jsou na ženě jedna z nejhezčích věcí. Jak se bude líbit nějakému klukovi, když bude mít krátké vlasy?“

Ryška protočila panenky. „To jako vážně?“ zeptala se. „Myslím, že se mu na ní může líbit daleko víc věcí. Nechtěla jsem ji ale obrat na ježka, měla jsem na mysli spíš slušivé mikádo.“

Sofie se tázavě podívala na Vítka a ten se usmál. „Včera jsi říkala, jak tě pořád bolí krk. Určitě by ti to pomohlo. Vážně chodíš skoro v záklonu. Jednak to vypadá trochu divně, ale hlavně to musí být nepohodlné.“

Sofie ještě chviličku uvažovala, a pak přikývla: „Tak dobře,“ souhlasila nakonec.

„To jako hned?“ vykulil Vítek oči, když Ryška odněkud vykouzlila hřeben a nůžky.

„Vždy připravena,“ usmála se Ryška.

Vítek se ale nesmál, nestačil Sofii vůbec nic říct a ve stejné chvíli k nim došel kapitán a oznámil jim: „Máme potíže s motorem.“

„Mám sehnat nějakou pomoc?“ zeptal se Mirek.

Vítek se zamračil na Pravoslava. „Proč jste chvíli nepočkali? Jsme na moři teprve chvilku. Myslel jsem, že to uděláme třeba za hodinu.“

„Máme doopravdy problémy s motorem,“ odpověděl Pravoslav. „Tohle není hra.“