Pták Ohnivák 2/6

Pravoslav na to šel chytřeji. Vzal si termosku s kafem, láhev Coly, brambůrky a sušenky. Nejdřív upíjel Colu a jedl brambůrky a prohlížel si přitom na internetu nové stavebnice. Pak si zatelefonoval se svým nejlepším kamarádem a povídali si spolu až skoro do půlnoci. Následně se proběhl po zahradě a dal si kafe a sušenku. Asi si umíte představit, jak mu bylo. Spát se mu nechtělo, ale začalo ho pořádně bolet břicho a ještě k tomu potřeboval pořád čůrat.

Bylo asi půl druhé v noci, když zaslechl podivný šelest. Nad zahradou se mihl obří pták, který vypadal naprosto úchvatně. Měl zlatavou hlavu a tělo, ale jeho křídla a ocas vypadaly, jako by na nich tančily ohnivé plamínky. Pravoslav na něho zůstal zírat s otevřenou pusou a až když pták usedl na strom, aby uklovl zlaté jablko, tak se princ vzpamatoval. Sebral se země poloprázdnou termosku s kafem a hodil ji po něm. Trefil se mu do křídla, ze kterého vypadlo jedno pero. Jablko zůstalo na stromě a pták poplašeně vzlétl. Pravoslav mu tím úderem křídlo asi trochu pohmoždil, protože letěl těžce, pomalu a namáhavě a Pravoslav se za ním dlouho díval. Viděl, že míří směrem, kde bylo království krále Ohňana – jak jinak. To ho nijak nepřekvapovalo. V tom království měli fascinující zoologickou zahradu a Pravoslav předpokládal, že jim ten pták ulétl odtamtud.

Pravoslav se odebral do postele. Bylo mu trochu na zvracení z toho všeho, co stláskal dohromady, a toho kafe a Coly vypil tolik, že mu trvalo další hodinu, než usnul. Nakonec se vzbudil až skoro na oběd. Aspoň že už mu bylo dobře. Když se ale vydal do jídelny se zlato-rudým pérem ptáka Ohniváka, jak si toho tvora sám pro sebe pojmenoval, měl dojem, že to stálo za to. I to bolení břicha. Starší bratři se na něj kolikrát vytahovali a brali ho jako nějaké mrně, takže byl spokojený, že jim trochu ukáže.

Vítek s Mirkem na něho opravdu nevěřícně zírali, když jim líčil, kdo je onen tajemný zloděj.

„Takže jsem měl nakonec pravdu,“ dodal Pravoslav triumfálně, když dovyprávěl, co se v noci přihodilo. „Vsadím se, že je to nějaký zvláštní vzácný druh straky. Je obrovská a nádherná, ale já jí říkám zkrátka a prostě pták Ohnivák.“

Král Justýn si zamyšleně prohlížel peříčko, které mu nejmladší syn přinesl.

„Bylo by krásné mít takového ptáka v naší zahradě,“ řekl pomalu a rozvážně. Hlavou se mu honilo všechno možné. Pro kluky to bude nezapomenutelná výprava. Uvidí kus světa a ledacos se naučí. O toho ptáka mu ve skutečnosti až tak moc nešlo. „Je začátek září, kluci, a ještě asi měsíc bude hezké počasí. Vydejte se po tom ptákovi pátrat a zkuste mi ho přivézt, ano? Vraťte se, než začne na univerzitě semestr, ať už uspějete nebo ne. Když to nevyjde letos, podíváte se po něm příští rok.“

Princové se na sebe trochu překvapeně podívali a povzdychli si.

Král viděl, jak se tváří, a aby je trochu motivoval, dodal: „Zbylo nám ještě šest zlatých jablek. Když uspějete, jsou vaše a můžete si to zlato utratit, za co chcete.“

Princové vyskočili od stolu jako jeden muž. To byla jiná. Takové zlaté jablko, to bylo, jako když jim otec nabízí svůj měsíční (královský) plat.

Otec se za nimi díval z okna, jak odcházejí. Bohužel je zase nenapadlo spolupracovat a u rozcestí se začali dohadovat, kdo kam půjde.

„Máš aspoň nějakou představu, kudy ten pták letěl?“ zeptal se Vítek.

„Někam na sever,“ zalhal Pravoslav. Země krále Ohňana byla na jihu a on chtěl veškeré otcovo uznání jen a jen pro sebe. Ne že by neměl bratry rád, ale dělalo mu dobře, že nad nimi konečně v něčem vyniká. Oba byli starší a tím pádem byli vždycky větší, rychlejší, silnější a věděli toho o moc víc než on. „Klidně si vyberte první, kudy půjdete a já se dám tou cestou, která zbude,“ nabídl jim.

Vítek s Mirkem na sebe zamyšleně pohlédli. Tohle bylo trochu podezřelé.

Mirek ale nehnul ani brvou a přikývl. „Má to logiku, na severu jsou velké mokřady a nedivil bych se, kdyby hnízdil tam.“

„A taky tam je Ohňové království,“ dodal Vítek. „A tohle je koneckonců pták Ohnivák.“

Oba bratři nasedli na svá kola, rozloučili se a zamířili po cyklostezce na sever. Pravoslav dělal, že jede také na sever a vydal se směrem k Dračí hoře, kde kdysi žil dvanáctihlavý drak. Po půl kilometru ale odbočil na cyklostezku, která vedla na jih do Těšibořic, což bylo hlavní město Potěchy, země, kde vládl král Ohňan.

Jelo se mu dobře. Moc toho s sebou neměl. Byl přece jen princ, takže měl v plánu spát v hotelu nebo v kempu a nevzal si s sebou ani svačinu. Koupí si něco malého po cestě a večer si zajde někam do restaurace. Do Těšibořic to nebylo daleko, do večera tam dojel a to nejel nijak zvlášť rychle. Bohužel tam ale trochu zabloudil, nemohl najít žádný volný hotel a i restaurace byly plné. Nakonec si šel koupit hamburger a hranolky do rychlého občerstvení a byl rád, že našel aspoň to.