Pták Ohnivák 4/6

Ryška ho ani nenechala domluvit. „Vy chcete vyměnit koně za ženskou? To si děláte legraci? Říká vám něco datum 6. prosince 1865?... ...od té doby už není v civilizovaném světě zvykem kupovat si lidi, ani za peníze, ani za koně..."

„Koně Zlatohřiváka?“ řekl Mirek a nadzdvihl obočí. „To bude asi dost drahé.“

Ředitel přikývl. „Chová je na svém dvoře náš jižní soused, král Kabalus II. Předloni jsme s ním zkoušeli jednat, ale nechtěl o prodeji ani slyšet. Od té doby se jim ale narodila dvě nová hříbata, takže by si možná dal říct. Zkuste to, mládenci, a Ohnivák bude váš.“

Princové se s ředitelem po chvíli rozloučili. Ještě chvíli se dívali na nádherného ptáka, který vytrvale zpíval už asi půl hodiny, a pak zamířili k východu.

„Kde tady přespíme?“ dumal Mirek.

Ryška, které se princ moc líbil, hodila za hlavu to, jak ji Pravoslav předtím usadil, a nabídla jim, že můžou všichni přespat na gauči u nich v obýváku. Hotely byly plné a vznešeným princům nic jiného nezbývalo. Zadarmo to ale být nemělo.

„Nevzali byste mě za to s sebou?“ zeptala se Ryška prosebně. „Miluju koně a v Kabalově království jsem ještě nikdy nebyla. Mimochodem víte, že se kůň domácí latinsky řekne Equus caballus?“

Bratři spolu konečně osaměli. Mačkali se na rozkládacím gauči, který jim byl trochu těsný, a přikrytí byli starými potrhanými dekami. Přesto v nich tenhle zážitek vyvolával vzpomínky.

„Je to, jako když jsme byli malí a spali jsme na zahradě ve stanu, vzpomínáte na to?“ nadhodil Mirek.

„Tehdy jsme ještě dělávali všechno společně,“ rýpl si Vítek. „Trochu jsme na to pozapomněli, nemyslíte?“

Pravoslav si povzdychl. „Omlouvám se. Vždycky jste byli ve všem lepší. Prostě jsem chtěl být jednou ten lepší já. Zároveň jsem na to ale taky celou cestu myslel, když jsem jel několik hodin sám na kole, jaká to bývala legrace, když jsme takové výpravy podnikali spolu.“

„Jsi hrdina dne i tak,“ připomenul mu Mirek. „To ty jsi toho ptáka přistihl, zatímco my jsme usnuli jako dva špalky.“

„Akorát že jsem vypil tolik kafe a Coly, že mi z toho bylo docela dost zle,“ přiznal Pravoslav, a pak se zeptal. „Takže, jak vás napadlo jet nakonec sem?“

„Vždycky jsi byl mizerný lhář,“ odpověděl Vítek. „Vždycky když lžeš, tak se tváříš hrozně provinile. Je to na tobě poznat. Pamatujete, jak jsme jednou za trest museli celý den pomáhat zahradníkovi za to, že jsme babičce rozbili lebku dvanáctihlavého draka, kterou si nechávala jako památku na to, jak ji děda vysvobodil? Lhal jsi tak nepřesvědčivě, že jsi tím všechno jenom zhoršil.“

Mirek se zasmál. „Vždyť mu tehdy bylo osm. A myslím, že ta tvoje historka o tom, že tu lebku ukradl a rozbil duch, který straší ve sklepě, byla mimořádně nepovedená a hloupá. Bylo by těžké převyprávět ji věrohodněji, i kdyby byl starší. Ten trest jsme si tehdy zasloužili se vším všudy.“

„No jo, to už je dávno,“ přidal se Pravoslav. Chvíli si takhle povídali a vzpomínali na staré časy a nakonec ani nevěděli, kdy usnuli. Co ale věděli jistě, bylo to, že je jim spolu moc dobře a že celou tuhle záležitost s ptákem Ohnivákem budou dál řešit společně. Byli koneckonců přece bratři.

Jelikož byli princové, jeli do sousedního království první třídou. To bylo ale asi tak všechno.

„Co z toho člověk má, že je princ,“ brblal trochu Mirek, který z nich byl nejmlsnější, když se usadili ve vlaku, „jediné, co se tu dá koupit, jsou stejně jenom párky v rohlíku. Zajímalo by mě, jestli ten, kdo tohle vyráběl, vůbec použil něco, co aspoň vzdáleně připomíná maso.“

Ryška se zasmála. „Říkala jsem ti, že si máš raději koupit sušenku. Měl jsi mi věřit.“

„Už jsem jedl i horší věci,“ řekl Vítek.

„Jo? A co třeba?“ zeptal se Mirek.

„Pamatuješ na smažené banány, které se podávaly, když se vdávala Hedvika? Byly z toho takové scvrklé zčernalé mastné nechutné hroudy, polité nějakým sladkým blafem. Navíc to je jejich specialita a táta mi tehdy řekl, že mě přetrhne jako hada, jestli to nesním a udělám mu ostudu,“ odpověděl Vítek.

„Na to si matně vzpomínám,“ přikývl Mirek. „Máš pravdu, byl to strašný blivajz.“

„O jídle se neříká, že je hnusné,“ napodobil z legrace Pravoslav jejich matku. „Říká se pouze: nezlobte se, ale tohle mi nechutná.“

„Nezlobte se, ale tohle mi opravdu nechutná,“ zopakoval z legrace Mirek a vyhodil párek do koše. Nechal si jen rohlík s hořčicí a tvářil se, že dost trpí tím, že má něco takového ke svačině.

Král Kabalus byl panovníkem kraje, kterému se říkalo Krasozem a hlavní město té země se paradoxně jmenovalo Obludov. Z obludovského nádraží to bylo na zámek coby kamenem dohodil.

„O tom Zlatohřivákovi jsem něco zaslechla,“ spustila Ryška cestou. „Radek se zná s místním podkoním. Mají tam na něho dvě uzdy, jednu pozlacenou a druhou koženou. Zlatohřivák tu zlatou nesnáší, je těžká, špatně udělaná a tlačí ho. Dávají mu ji jen při zvláštních příležitostech a on vždycky vyvádí. Jednou se ho pokusil někdo ukrást, ale ten zloděj se samozřejmě nechal zlákat i tou zlatou uzdou a díky tomu ho hned chytli a putoval za mříže. Kdyby nebyl hloupý a vzal si tu koženou uzdu, možná se mu to mohlo podařit.“

Pravoslav nechápal, proč musí Ryška zase mluvit o krádežích. Možná to tak nemyslela, ale jeho to rozčilovalo. Koneckonců chtěl být právník. Měl sto chutí jí něco říct, ale Mirek se jí namísto toho zeptal: „A co máš s tím Radkem? Je to tvůj nápadník?“

Ryška se rozesmála. Nápadník jí přišlo jako velice staromódní slovo a udivilo ji, že ho Mirek použil, ale možná, že se tak mluvilo na královském dvoře. Kdo ví?

Mirek se na ni rozpačitě podíval. Moc hezky se smála, a přitom vždycky pohodila hlavou, až se jí rudé vlasy rozlétly do vzduchu a na okamžik to vypadalo, že má kolem hlavy svatozář.

„Radek a můj nápadník?“ odpověděla se smíchem. „To tedy vážně ne. Je strašně sprostý a v jednom kuse kouří a to já nesnáším. Ve skutečnosti jsme spolu chodili na základku a seděli jsme spolu za trest v lavici.“

„Za trest za co?“ zeptal se Mirek.

„Učitelka mě k němu posadila, protože jsem byla moc upovídaná a neustále jsem něco šeptala svým kamarádkám a Radek se zase neustále posmíval holkám ve třídě, tak ho naše třídní naschvál k jedné posadila. Měl to být trest pro nás pro oba, ale nakonec jsme si na sebe docela zvykli a jsme kamarádi. Radek mi dává vstupenky do zoo, abych tam mohla brát zadarmo svoji desetiletou sestřenici.“

Mezi řečí došli na zámek a mladý král Kabalus II. je k Mirkově radosti pozval na oběd.

„Takže vy byste chtěli koně Zlatohřiváka?“ zopakoval zamyšleně, když mu Vítek prozradil, proč přišli. „A co za to?“

„Nemám představu, kolik takový kůň stojí,“ přiznal Vítek.

„O peníze až tak nejde, klidně vám jedno z těch nových hříbat levně prodám, vždyť jsme koneckonců rodina. Vaše sestra Bětka si přece vzala mého bratrance Zbyška. Spíš bych za to chtěl službičku.“

Princové se na něho zvědavě podívali.

„Víte, nedaleko odtud je městečko Zlatá Hora, je to u Černého moře v Černém království. A tam bydlí Zlatovláska. Moc se mi líbí a rád bych ji za ženu. Nemohli byste ...?“

Ryška ho ani nenechala domluvit. „Vy chcete vyměnit koně za ženskou? To si děláte legraci? Říká vám něco datum 6. prosince 1865?“

Kabalus se zamračil. „To datum mi samozřejmě něco říká, tehdy došlo ke zrušení otroctví v Americe.“

„Tak byste mohl možná vědět, že od té doby už není v civilizovaném světě zvykem kupovat si lidi, ani za peníze, ani za koně,“ řekla Ryška dopáleně. Nebyla žádná feministka, ale tohle ji vážně vytočilo.

Kabalus se zamračil ještě víc. „Nevím, co jste zač mladá dámo, ale v mém světě není zase zvykem skákat v jednom kuse někomu do řeči. Samozřejmě, že si tu mladou dámu nechci koupit za koně. Jde mi úplně o něco jiného. Je o tři roky mladší než já a když jí bylo osm, tak jsem ji bohužel při jedné oslavě naschvál polil kečupem. Znovu jsem ji potkal o deset let později a mohl jsem na ní oči nechat. Vyrostla z ní krasavice a navíc je neskutečně vtipná a chytrá. Jenže je na mě kvůli tomu kečupu naštvaná i po těch letech. Potřeboval bych, abyste mi pomohli se s ní sejít. Co kdybyste ji třeba pozvali na nějaký výlet a já vás tam jako že náhodou potkal. Co třeba kdybychom se sešli v lanovce na Vševrch? To je ten kopec, co tam bydlí děd Vševěd. Od té doby, co mají všichni internet, už o jeho rady moc lidí nestojí a on si tam otevřel pětihvězdičkový hotel s vyhlášenou restaurací. Mohlo by se jí tam líbit. Je to tak vysoko, že se tam dá lyžovat i v létě, ale zároveň je v tom hotelu i tropický skleník s motýlím domem v jednom. Co myslíte?“