Trocha rebelie by Britům slušela

Tento leden uzavírám třetí rok života ve Velké Británii. Užívaje Brexitoidní šílenství se vším všudy přímo u zdroje, teprve s postupem času pořádně poznávám, co jsou ti Britové vlastně za národ.

Když jsem popré přijela, nemohla jsem se ubánit nadšení. Britská mentalita mi přišla tolik jiná než často protivní/uzavření/občas i dost svérázní našinci. Brit se na vás na ulici usmívá. Je zcela běžné prohodit několik zdvořilých slov o počasí se zcela cizí osobou. Jsou nesmírně kultivovaní a zdvořilí – při nákupu v obchodě se vám v jednom kuse někdo omlouvá. A pokud jste na místě noví a hledáte přátele, stačí zajít na jakýkoli meetup nebo začít provozovat libovolný koníček a známí se vám jen hrnou.

Má to ale háček. Oni to co říkají často myslí úplně jinak. Nedávno jsem četla studii, která dokazovala, že Britové patří k nejneupřímnějším národům na světě. Nemohla bych souhlasit víc. Samozřejmě, že ne všichni, praxe předstírání je tu ale velice rozšířená. Zeptají se na váš den, ale společenskou povinností je se usmát v odpověď a vylíčit jak je vše skvělé, i kdyby vám zrovna na dům spadnul meteorit. Ve výsledku máte sice spoustu parťáků na small-talk, ale ani jediného přítele. Přidejme k tomu všeobecnou nevoli vůči cizincům a ta hezká iluze o příjemných Britech je naráz pryč.

To byla má zkušenost z Cardiffu. Další prozření mě čekalo poněkud hlouběji ve Walesu. Během studijí na Bangorské univerzitě jsem poznala zcela jinou tvář Velké Británie. Chudoba místních obyvatel byla dechberoucí. Během roku se to tolik nedalo zpozorovat, jelikož Bangor byl plný studentů a jakožto malé město díky tomu sálal životem. Když ale přišly prázdniny a věšina studentstva odjela, člověk najednou zjistil, že rodilí Walešané vlastně nemají téměř nic. Asi až na drogy a ovce. V kontrastu s nádhernou krajinou tam žije komunita lidí, ze kterých řada nikdy neopustila ostrov Anglesey. Na ulici co chvíli potkáváte náctileté maminky s břichem, po boku partner s tetovaným obličejem. Místní ženy podle novin nemají často peníze ani na toaletní vložky, jak by teenageři mohli mít na kondom? Bezradná policie, co neví co si počít s početnou komunitou bezdomovců stanujících vedle města, závislých na heroinu. V ulici, kde jsem s přítelem bydlela se strhla každou sobotu ve 4-5 hodin ráno rvačka, taková byla odvrácená tvář onoho malebného města.

Zezačátku jsem si pronajímala pokoj ve sdíleném domě určeném pro studenty. Se mnou a studentkou z Francie tam však také žil rodák z vedlejší vesnice jménem Andrew, asi čtyřicetiletý DJ s tetovanými prsty na rukou, kterého vyhodila partnerka z domu a on hledal zapomnění v hodinách marihuanového opojení, zavřený ve svém pokoji. Vzhledem k jeho situaci mi to přišlo pochopitelné – nacházel se uprostřed právního sporu o svoje dvě děti, kvůli hulení přišel o řidičák, dluhy nad hlavu, práce jako uklízeč v nemocnici. Přesto, když nebyl zrovna zcela pod vlivem, byl to prima chlapík. Krok za krokem se pomalu stavěl na vlastní nohy a bylo to vidět. Pro tyto lidi však v Británii úřady nejsou, jak se mi brzy potvrdilo i v Cardiffu. Místo toho tam pro něj byli jeho kamarádi – podobně starý drogový dealer s cukem v oku a tichý bezdomovec z černým plnovousem. Andrew je občas pozval na večeři, dokud jeden z nich nepřitáhnul na naší zahrádku pěkné a drahé kolo a nevypařil se. Pak už ho k nám spolubydlící nezval, což jsem byla docela ráda. Ano, když jdete v létě ulicemi Bangoru, je to jeden Andrew vedle druhého.

Na vině je pevně zakořeněný a stále trvající třídní systém. To, že ve Velké Británii jsou si stále někteří mnohem rovnější mi docvaklo teprve poté, co jsem si pozorně přečetla od George Orwela Cestu k Wigan Pier. Autor líčí podmínky života a práce horníků ve dvacátých letech minulého století. Je to šokující čtivo. Lidé tam žili ve stejné hrůze a bídě jako za dob Charlese Dickense. Početné rodiny odsouzeny k živoření, hladu a celoživotní práci v dolech, která často končila předčasnou smrtí, případně zmrzačením, taková je minulost pracující třídy. Wigan Pier je shodou okolností poměrně blízko Bangoru, je jen kousek od Liverpoolu a i dnes působí depresivně a děsivě. Zatímco pracující vrstvy dřely v dolech nebo se upíjely kvůli obrovské nezaměstnanosti, která v té době vládla, vyšší třída, tzv „middle class“ o dělnících šířila, že „smrdí“, jsou hrubí a nebezpeční. Samozřejmě že to nenávist mezi třídami jen prohloubilo. I dnes můžeme příslušníky střední a vyšší vrstvy společnosti velice rychle identifikovat. Je zvykem u členů „posh“ společnosti oblékat se extravagantně. Mluva a vystupování je u mužů až přehnaně jemná, až zženštělá, pohled netečný a přezíravý. Jsou to především příslušníci vyšších tříd, kteří vřele holdují všemu, co je „na oko“. Heslo „šaty dělají člověka“ tu nabývá zcela jiných rozměrů.

Společnost nejstarší demokracie na světě stojí na systému, ve kterém vyšší vrstvy cíleně drží původní pracující třídu při zemi. Je to důmyslná manipulace, začarovaný kruh, ze kterího se dá jen těžko uniknout. Krmí je nejen těmi nejhoršími potravinami (jelikož jen vyšší třídy si mohou dovolit kupovat zdravé jídlo), ale i tím nejhorším bulvárem. Doktor v rámci NHS se řídí heslem jeden problém – jedna návštěva, přičemž čekací doba je tři týdny. Zvláště při léčení seniorů je podobný přístup dočista absurdní. Pokud potřebujete zubaře, v rámci NHS se ho nedočkáte – důvod proč většina obyvatel Bangoru postrádala minimálně část chrupu. Nezbývá než zaplatit hvězdné sumy za základní lékařskou péči, nebo zůstat bez pomoci. Hlavní je, že zákon vám říká, že doktor je tu pro vás zdarma a v práci vám pustí 45 minut semináře o zákazu diskriminace. Jaksi ale chybí mechanismy k vymáhání podobných ustanovení. Sociální jistoty tu nejsou prakticky žádné. Například vás zaměstnavatel má možnost vyhodit bez udání důvodu celé první dva roky vašeho zaměstnání, přičemž výpovědní doba tvoří jeden týden. Důvod k vyhození může být třeba to, že jste se stali obětí šikany nadřízeního a požádali jste o mediaci (skutečně se opakovaně stalo). Kdo totiž hájí svá práva, je viděn jako „troublemaker“. A vzhledem k tomu, že k přijetí do nové práce potřebujete doporučení svého starého zaměstnavatele, máte zaděláno na pěkný problém. Žádný div, že si každý nechává své pocity raději pro sebe.

Co je na tom ale celém nejtragičtější, že spodní vrstvy společnosti nejsou schopny rozeznat, jaká nespravedlnost se na nich děje. Jsou to právě ti nejchudší, co strhnuti euforií jednoduchého řešení a nenávisti k cizincům opakovaně křičí „Brexit, Brexit“. Jsou to přitom právě oni, kteří jeho drtivé dopady pocítí nejvíce. Mezi příslušníky bývalých pracujících vrstev navíc není zvykem hovořit. Nejen s těmi bohatými, ale ani řešit problémy mezi sebou. Protože ten kdo mluví, myslí. A kdo myslí, ten by si brzy spočítal, že tady něco škaredě nehraje. Raději tedy věří historkám o tom, že pro určitý životní standard jednoduše nebyli narozeni. Bohužel to nevypadá, že by chudší vrstvy v sobě našly v současnosti jakékoli zbytky rebelie. Vždyť i třetí sloka Britské hymny pyšně nabádá „Rebellious Scots to crash!“ Velká Británie nebyla nucena k sebereflexi jako jiné národy na konci války. Stejně tak nikdy nezažila hrůzy okupace. Nemusí studovat historii, nemusí se učit pokoře a empatii, naopak, jsou zvyklí poroučet. A tak nižším vrstvám nezbývá než spolu s ostatními velebit dvě stě let staré imperium a z plných hrdel zpívat „God save the queen!“