Jsou pejskaři sobci?

Podle papeže Františka do určité míry ano, stejně jako majitelé koček a ostatních domácích mazlíčků. Tedy za předpokladu, že nemají děti.  

Hlava katolické církve to prohlásila ve své promluvě ke svátku Svaté rodiny.`Pořídit si místo potomků raději domácího mazlíčka je určitou formou sobectví, která zbavuje svět lidskosti.` Papež, známý hlavně svou otevřeností a liberálním přístupem rozvířil svým silným výrokem velice rozdílné reakce.

Dovolila bych si situaci ilustrovat na příkladu. V suterénním bytě činžovního domu bydlí dvojice. Můžeme jim říkat například Jana a Michal, i když by to mohli být klidně Giuseppe a Francesca nebo Adam a Eva. Na tom nezáleží. Je jim 28. Od doby, co se nastěhovali uběhly tři roky. Nejsou sezdaní. Nejsou výrazní, možná až na to, že mají psa, Německého ovčáka starého jeden rok. 

Postarší sousedé z bytu ze shora si v neděli poslechli rozjetého papeže a s chutí se přidali k jeho horování.

`Ti mladí dnes jsou neskutečně pohodlní,` prohlásí manžel. `To já v jejich věku dřel od nevidim do nevidim, jen aby se děcka měly dobře.`

`To je ta miléniová generace,` prohlásí manželka. `Jsou posedlí kariérou, tím svým veganstvím a myslí jen na sebe. Zatímco rodiče jim zajišťují pohodlíčko. To se to jednomu těžko odhodlává k dětem, když si člověk může pořídit pejska, co stojí mnohem míň námahy!`

Podobně si ten večer notují i četné ostatní páry a rodiny v domě. 

Než se k nim ale přidáme, obraťme pozornost k naší dvojici. Michal vyrost jako nejstarší dítě ze čtyř. Jeho otec byl často nezaměstnaný a pil, matka byla netečná, rezignovaná. V domácnosti vládl chaos a beznaděj. Čas od času hlučné hádky střídavé mrazivým tichem. V osmnácti se Michal odstěhoval a soustředil se na studium. Své matce posílal peněžní podporu od začátku svého profesního života, když měl to štěstí být zaměstnán. V 24 letech byl diagnostikován komplexní posttraumatickou stresovou poruchou a od té doby pravidelně dochází na terapie. Noční můry a panické ataky před rokem pominuly, občas se však stále potýká se záchvaty úzkosti. Alkohol nepije. Již dva roky drží stabilní práci. Stejně tak i hádky s partnerkou se uklidnily a páru se daří krůček po krůčku nalézt skutečnou intimitu. 

Janini rodiče se rozvedli, když jí bylo pět let. Nikdy se s rozchodem nesrovnali a pravidelně si Janě jeden na druhého stěžovali. Jana je jedináček a během svého dětství a dospívání nikdy nepocítila materiální nedostatek, zároveň však ze strany svých rodičů zažívala težké duševní zanedbání - nezájem a absenci zdravých hranic. V šestnácti spolykala pilulky na spaní. Terapii pro těžkou depresi začala, když se seznámila s Michalem. Nyní je poprvé v životě finančně soběstačná, dokáže si udržet zaměstnání a stejně jako Michal pilně pracuje na jejich vztahu. Každodenní život pro ní již nepředstavuje nesnesitelné břemeno, přesto čas od času, hlavně v zimních měsících čelí náhlým návalům melancholie. 

Pár se rozhodne, že si jako terapeutického společníka, přítele a sdílenou zodpovědnost, pořídí zmíněného psa. Pes jim dělá radost a oni najednou cítí mnohem více energie, jsou si zas o něco blíž a navíc se při venčení často seznámí s novými a zajímavými lidmi. Bude však nejspíš trvat ještě pár let, než se jim podaří s jistotou najít dostatečnou duševní vyrovnanost. Potommožnápřijdou děti. Děti, jejichž maminka už nebude myslet na sebevraždu a táta, který nestráví jejich dospívání pohroužen ve sklenici. 

A teď k mojí pointě. Argument o sobeckých a líných párech, které si dítě nechtějí pořídit kvůli své pohodlnosti a neschopnosti něco obětovat, mi přijde neodpustitelně povrchní. Za prvé proto, že takové páry by byli ti nejhorší rodiče na světě. Za druhé nevěřím tomu, že vůbec existují. Co si však jsem jistá je, že scénáře jako ten, který jsem právě přiblížila jsou u mladých bezdětných párů nejen běžné, ale také zdaleka ne nejdivočejší. Ať už se zaměříme na kohokoli, vždy nakonec narazíme na dostatečně pádný důvod proč dotyčný nebo dotyčná ty děti nemá. Ať už je to důvod zjevný nebo skrytý, možná i pro ně samé. Každý bojuje své bitvy a nikdo z nás nemá právo je za to soudit, dokonce ani sám papež.

Tentokrát mě František svým výrokem bohužel zklamal a přála bych si, aby příště projevil větší citlivost vůči svým věřícím. Jsem toho názoru, že děti nejsou samozřejmost. Jsou privilegium a dar a neměli bychom ignorovat Boží volání ve svém nitru o tom, zda je tento dar určen pro nás a zda je na něj ten pravý čas.