Zlo se bere odkud ?

My chytří přece víme, že je třeba se věnovat vyšším cílům, akcelerovat inteligenci a ne plýtvat svými silami na nějaké neracionální vyciťování a bádání v sobě.   

Letos o jarní rovnodennosti se Slunce opravdu vrátilo, a vrátilo se tak, že si ho nemohli nevšimnout ani ti nejzarytější chytrouši, co pod rouškou racionality o sobě zveřejňují, že je příroda nezajímá, že příroda tu prostě je, vždycky tu byla a proto je jasné, že je tu pro člověka k jeho potřebě a spotřebě. Informace, že letos nastal den jarní rovnodennosti současně s úplňkem měsíce, je chytroušovi k ničemu.
My chytří přece víme, že je třeba se věnovat vyšším cílům, akcelerovat inteligenci, a ne plýtvat svými silami na nějaké vyciťování a bádání v sobě. 

Právě jsme se do Prahy vrátili z chalupy, toho tajemného Slunce ještě všichni plní ve své pleti (zajímavé slovo jako pletivo :-)).
Rodiče se chystali do divadla a ještě bylo dost času před spaním jejich dětí, takže jsem souhlasila, že půjdu s maličkými vnoučátky na chvíli na hřiště.
Zlatovlasí, holčička sotva 2, chlapeček ještě ne 5, se rozjeli na svých jezdítkách cestičkami obrovského parku mezi stromy a ptáky, Slunce se pomalu sesouvalo k horizontu.
Děti vtrhly vrátky za plůtek do hřiště, holčička se začala drápat na houpačku pro kojence a křičela na celé kolo “Je to volnýýýý!”. Oblažená štěstím zjevné životaschopnosti mých potomků jsem jí do houpačky pomohla, a pak, vidouc její důrazný tázavý pohled, kdy začne to, co už zná, a co tedy očekává, jsem ji dramaticky rozhoupala, pak občas nečekaně zastavovala a společně s dynamickým pitvořením svého obličeje a s výkřiky “tááám”  a “sééém” jsem ji přidržovala. Řehtala se zvonivým smíchem, jak to umějí z batolecích tělíček jenom dosud neposkvrněné boží duše. Bez špetky zla.
Slzy svého štěstí a vděčnosti k vis maior jsem potlačila, říkám si, že jsem snad přece také ještě normální inteligent, když jsem za zády zaslechla vnoučka, jak nadšeně do někoho chrlí své chytrosti, “.. nene, tady jezdí metro béé, a tady naopak metro ááá, potože to je červený a ááá je zelený, a zelený jede na náměští jižího z poděbrad…”. Otočila jsem se. V hlubokém pískovišti, jako za dřevěným katrem, vyhraboval hypperaktivně cestičky a nechal se obdivně sledovat druhým vedle stojícím a zjevně podobně mladým chlapečkem.
Houpačky už jsme měly dost, když vnučka něžně zavelela: “Na písek!”, a tak jsme se přesunuly.

Vedle pískoviště postávala tichá maminka, miminko přivázané na prsou šátkem, a s poklidným úsměvem přihlížela do pískoviště na naše chlapečky. “To je můj kamarád, babi.” řekl mi vnouček.
“No krása,” odpověděla jsem šťastná, že se děti spolu dorozumí a spolupracují, jak by pro homo sapiens mohlo být přirozené.  “A jak se jmenuje ? Už jste se představili ?”. “Ne. Stavíme.” odsekl rázně vnouček. “Jak jste kamarádi, když se neznáte ani jmény?” podivila jsem se nahlas. Vnouček na okamžik přerušil práci, otočil hlavu na kamaráda, řekl: “Já jsem Viki a ty se menuješ jak?”. Chlapeček užasle stál v písku, na tvářičce se mu rozzářilo jeho vnitřní světlo, tmavá očka zajiskřila a řekl spokojeně “Filip”. Pak se pomalu posadil a přihlížel. Společná stavba se rozjela.
Vnučka měkkým pískem okamžitě přiklopýtala ke klukům, sedla si přesně tak, jak prohlédla, že sedí oni, a zcela sebejistě a samozřejmě cosi zažvatlala na kamaráda Filipa.
“Ona mluví !” vykřikl nadšeně chlapec a radost z něho tryskala. Vnouček, aniž by zvedl hlavu od své práce v písku, dál budoval dopravní stavbu a poskytl kamarádovi svůj názor jako věcnou informaci: “Nene, eště je hloupá, protože je malá. Mluvit neumí.”.
Ale Filip se nedal: “Jojo, mluví ! Žekni eště něco ! Mluví! Já to viděl!” a jeho radost sílila. Vnučka se dloubala v písku, možná potěšená zájmem Filípka, jakoby stydlivě brumlala něco pod sebe do vesty, tvářila se, že má moc práce. 

Vnouček vzal za své, že teď už je třeba přestat žvanit a konečně začít něco pořádného dělat, a vytrhl žasnoucímu Filípkovi z ruky lopatku. 

Filípek se nepřestával zalíbeně dívat na tvářičku vnučky, možná ani nevěděl, že lopatku už ve své ruce nedrží. Všude okolo v pískovišti se povalovalo plastové leccos, troje hrabičky, různé bábovičky - ryba, drak, hvězda, a několik sítek, ale lopatka potřebná na hloubení tunelu nikde, byla tu jen ta jediná, co měl v ruce Filip. “Co děláš?” vykřikla jsem jako z první signální, a uvědomila jsem si tupost své otázky, protože co dělá, to jsme přece viděli všichni. Filip se na mě otočil s úsměvem a výmluvným pohledem, že si lopatku klidně nechá vzít, protože přece v libosti staví s kamarádem, a k tomu může sledovat ten úkaz, že malá holčička mluví. Mého vnoučka v práci moje otázka nijak nezpomalila, a tak dodatečně, když jsem vyhrkla: “Přece než mu něco vezmeš, můžete se kulturně domluvit, ne ?” řekl polohlasně, aniž by zvedl od práce hlavu: “Půjčíš mi ji, prosím?” a na odpověď nečekal. Stavba pokračovala.
Všichni jsme něco dělali, jen Filip se nepřestával mlčky pomalu šťastně usmívat, když v tom jsme zpoza našich zad, z lavičky za plotem pískoviště, uslyšeli mužský hlas: “ No to bysme nejdřív museli definovat, co znamená kulturně.” 
Asi Filípkův tatínek, pomyslela jsem si a zděsila jsem se deformovaná svou advokátní praxí, co všechno by lidé ještě chtěli definovat, když humanita mezi nimi zjevně mizí. Možná to byl vtip?
A co na takovou komunikaci dospělých řeknou naše děti ?

Tichá maminka, stojící stále klidně vedle pískoviště, vyndala z pod miminka z kapsy své bundy mobil, v předklonu vsunula Filípkovi před oči displey a řekla : “Sedm minut, ano, vidíš sedmičku? Za sedm minut půjdeme domů.”.

Vnoučátka, s helmami na hlavách, vystřelila na svých jezdítkách z hřiště do přítmí parku. Ke srážce s kočárkem stojícím v cestě u lavičky a blikajícím výhrůžně rudými světly na zadních kolečkách, ani do neosvětlené babičky sedící vedle kočárku, nenarazila.
Náš inteligentní svět přece budujeme tak, aby v něm bylo bezpečno. 

Na cestě ztmavlým parkem, vnoučata fičí přede mnou, mně před oči napadá ta zpráva, co mě nedávno někde na sítích tak rozveselila - vědci už prý nalezli možnost, jak si pokořit Slunce, aniž by byl člověk ohrožen jeho žárem. Vyšlou své kosmické lodě na Slunce v noci. 

A o to přece jde, o moc.
Na respekt a úctu k přírodě a lidské citlivosti není čas, humanita zdržuje. 
Rovnováha mezi vedením čistého citu a jemu sloužícího rozumu je out.  Říkávalo se tomu moudrost.
Nemůžeme pochybovat, že zlým se žádné dítě nerodí.
Geny jsou geniálně jednoduše řízeny a kontrolovány okolním prostředím, synchronicita všeho je absolutní. Každý z nás lidí se sám vypořádává s tím, co do něho bylo obtisknuto z jeho rodičů a z řady dalších autorit.  Uvnitř našich těl jsou geny řízeny a kontrolovány prostředím, to je naší krví.
Vědomá inteligence, řekli vědci, tvoří z mysli sotva 5%, a naše krev je řízena a kontrolována myslí, tedy podvědomými programy. Emocemi. 

Zlo tedy tvoříme uvnitř sebe sami ze svého okolí, a horizontálně ho šíříme dál.
Vnuci, děti, rodiče, prarodiče … Každý sám ze sebe. Jak chceš. 
Tak se (s)mějme !