... je prý proti zloduchovi někdy lepší, než nějaké ezo - mi napsal jeden přítel v debatě o invazi Rusů na Ukrajinu, a zdvořile vysvětlil svůj názor, že ezoterika je dobrá, ale...
Hm, říkám si, jenže moje empirie mi prokazuje něco opačného.
Že zlo, strach (a jen z něj rostoucí zloba a touha po boji) jsou dosud nepoznaným stavem rovnováhy všeho, to je stavu lásky v sobě.
Jak jinak jsem se bývala měla "bránit zloduchovi v sobě", než se v pokoře obrátit k němu a otevřeně ho poznat? Když mně (tehdy dávno cca třicetileté) šťastně vdané mamince dvou synů lékaři diagnostikovali karcinom plic?
Proti čemu (v sobě!) jsem měla "vzít paličku na maso a jednat"?
Vnímáme, že jít proti hrubému stejně hrubým, nebo dokonce hrubším, přináší jen zmar? Koukněte na tu fotku, to je náš chodník z portlandského betonu...
Strach je přece zdravý jen v okamžiku bezprostředního ohrožení buněčného těla.
Když ztratím tělo (zabiju ho třeba nerozumným skokem ze skály), ztratím možnost být na Zemi projevený a tak sám sobě zavřu další možnost poznávání...
Když ale sebereflexí hledám a poznávám, co se děje u mně uvnitř (a to se stalo s tím karcinomem mně) objevím množství svých do traumat zasunutých emocí, do hloubky vytěsněné bolesti, strach, žal, ukřivděnost, zlost...
Tehdy jsem nic nevěděla o tom, co dělat pro svůj skutečný návrat do života.
V očích lékařů jsem vnímala jen strach, bezmoc a iluzorní naději...
V čase vycházek jsem se sama jen ploužila v Pardubicích kolem chemií znečištěného Labe, zírala jsem do té kalné vody, jak stále jen teče a teče, a plakala jsem ze zjištění, jak já jsem špatná, že moje tělo zevnitř dělá něco definitivního, že nestihnu vychovat ani své děti, po kterých jsem tolik toužila.
Lékaři váhali a já stále jen plakala... Až mi řekli, že "se to zmenšuje".
Od tehdy vím jistě, že každé uzdravení může vždycky přijít jen zevnitř. Když se odvážím z povýšené hlavy odevzdat (ano spadnout) dolů dovnitř doprostřed a odpustit sobě...
Tak se člověk přestane bát smrti, zažije svým citem poznání, že kolaps ze strachu není nutný. Že každé utrpení je především darem poznání sebe, že otevřeně prožitá a tak v bolestech poznaná emoce se v člověku přirozeně spontánně přeměňuje na smíření, čilost a radost.
Každý uzdravujeme především sebe.
Čili namlouvat si, že mír tvořím a podporuju tím, že kamkoliv posílám zbraně, je pro mě prostý sebeklam.
Proto jsme po pěti zaniklých civilizacích ta šestá, která má na výběr... Svobodně.
Tak se (s)mějme RÁDI, jak kdo chce, někdo s paličkou na maso, někdo už bez.
P.S.Vím jistě, že tehdy jsem neušla ani 150 m bez pomoci druhého člověka, čerstvě rozvedená v nájemním bytě v paneláku jsem měla jen ty děti, žádnou jistou práci, v bance 15 tisíc Kč. A kdyby mně tehdy někdo chtěl přesvědčovat, že za 10-20 roků budu zdravá bydlet v centru nejkrásnějšího města světa, sama vybuduju dům a zahrady v andělské polosamotě Českého ráje, že mi bude dovoleno každému ze svých rodičů doma bez trápení naposled zavřít oči, že pak nadšeně budu tančit a chodit po vrcholcích And, nebo jindy dojatě sledovat Pacifik z Nového Zélandu, že oba synové už po promocích ve svých rodinkách budou spokojeně žít každý s párečkem božích dětí... bývala bych si byla racionálně jistá, že ten člověk je blázen. Já jsem přece neměla vůbec nic, ani zdraví.
A vzít do ruky cokoliv a jednat navenek, na to jsem neměla ani pomyšlení, natož fyzickou sílu.
Proto děkuji za všecko.
A přikládám foto jako důkaz, že v přírodě jemné vždycky ovládá hrubé, nikoliv naopak.
