Vlčí zázrak života.

Skrze svou lásku k vlkům jsem právě znovu poznala, že rozhodující při běžných lidských interakcích je frekvence elektromagnetického vyzařování každého člověka...

Určitě se najde mnoho chytroušů, co si hned po přečtení tohoto podivného nadpisu pomyslí, že to píše zase nějaká zmatená ezo blbka, nebo naopak, když píše, že vlčí, tak to bude o tvrdosti, tak to si přečtu. Obě skupiny budou mít svou pravdu, protože všechno je jedno. ?
Proto tuším, že smyslem života je zažívat sjednocení všeho. Uvnitř i vně. ?

Já usiluji ve mně o sjednocení Marie advokátky, která celou moji rodinu sama poctivou prací dobře živila a uživila, když muž (vlk?) ochránce selhal, současně s tou bláznivou Viktorkou, co tady píše, jako prostý člověk lidskožensky toužící po lásce a klidu. Já vím, asi řeknete, že usilování je kontraproduktivní, že vnímání univerzální jednoty všeho může přijít jen z pokory čirého nechtění ničeho, když už nechceme měnit ani ty druhé, ani svět, možná dokonce ani sebe. Ano. ?

Tak jsem skrze svou lásku k vlkům totiž právě znovu poznala, že rozhodující při běžných lidských interakcích je frekvence elektromagnetického vyzařování každého člověka, nebo řekněme to jinak - úroveň mentální zralosti každého jednoho. ?

Proč skrze svou lásku k vlkům? ?
Protože algoritmus kvantového robota na sociální síti před moje dosud zdravé oči přednesl Vlčí kalendář 2022. Kalendář šíří externě školní učitel, pan Michal Štursa. Ten se sice prezentuje jako člověk silně ezo, neboli s dlouhými šedými vlasy a mnoha aktivistickými programy pro ty, kteří už život v tom odporně civilizovaném systému nemůžou snést. Pro svou zjevně neezo jistotu chce ale pan Štursa za nabízené zboží zaplatit předem. Pěkně internetovým bankovnictvím, jak jinak. Pak si můžeme vybrat, jestli si necháme zásilku komplikovaně (a v poměru k hodnotě zásilky nijak levně) doručit privátní dopravní společností, nebo si ji přijedeme vyzvednout osobně. Já se nerada bráním aroganci některých venkovských řidičů co rozvážejí zásilky jen proto, že “nějak se živit musí”, a tak mě už při výstupu z auta nenechají na pochybách, že to jediné, co umí, je řídit k výkonu povolání jim svěřený vůz. Tolikrát, když mi doručují mimo Prahu, jsem se dozvěděla výtku bez úsměvu, že “bez džípíesky vás tu najít není šance”. Asi abych se zastyděla a pánovi omluvila, že si dovoluji pobývat v přírodě. ?
Nová doba, poskytovatel služeb už dávno není “služebníček”, jako to bývalo, když se zvláštním svitem v očích vzpomínala na svá mladá léta “před válkou” moje prvorepubliková babička. ?
?
Onehdá jsem chtěla obnovit ze zákona povinné odpovědnostní pojištění mého auta, ačkoliv jsem najezdila asi milion km bez zavinění jediné nehody, a když jsem slečně do mobilu poslušně nadiktovala všechny údaje pro mě zcela osobní, a navíc jaké mám auto, kde bydlím, kde mám dům, kde parkuji a kde nejčastěji, a kde se jak často zdržuji, ona po mně chtěla nadiktovat do toho telefonu moje rodné číslo! Jistě jsme obě věděly, že jsem v systému zaevidovaná naprosto přesně, takže systém o mně ví i to, co já o sobě ne. Začala jsem se jejímu požadavku hlasitě řehtat, že to snad nemyslí vážně, a slečna se urazila. Asi jsem se měla zastydět, že jsem stále ještě vědoma právních předpisů GDPR a slečně se omluvit, protože “ona jen dělá svou práci”, a ještě jí poděkovat, že mě podle jejího obhroublého sdělení “předá kolegovi”, který mi pak stejně nezavolal. Ano to je norma na e.pojisteni, kde také mizí lidskost přímo plošně jako na většině planety Země.?
?
Tímhle autem (dosud z odpovědnosti pojištěným řádně) jsem tak v pondělí ráno před sedmou, v kopcích, sněhy nesněhy, vyrazila na běžnou technickou kontrolu. Obětaví hoši v “mém” servisu VOLVO na pražské Počernické, z nichž, vnímáno mým citem, obdiv a úcta k těm dokonalým strojům přímo přetéká, mě totiž asi před týdnem při běžné servisní prohlídce laskavě upozornili, že moje technická končí teď v lednu. Ti jsou možná služebníky ještě rádi. ?
Naopak chlapec za sklem přijímací místnosti naší pro změnu venkovské stanice technické kontroly, ukrytý pečlivě za plexisklem, navíc ještě pod černou rouškou od krku až pod brýle a shora přes brýle ještě pod dlouhým černým kšiltem z čepice, mi dal při pohledu na RZ v mém “malém” jasně najevo, že ho zdržuju (asi mu zkazil náladu začátek mé RZ = AB), a když jsem řekla, že ještě předložím servisní knížku, protože servisní... skočil mi do řeči svým tvrdě nekompromisním hlasitým “Mě ňákej autorizovanej servis VOLVO vůbec nezajímá!”. ?

Nojo, pondělí ráno, sotva sedm hodin, ještě žádní zákazníci, než tahle bába, tedy já, to chápu. ?Také asi pro mé poznání, asi abych si všimla, že on, chlapec, je muž a k tomu tělo větší, mladší, silnější, chytřejší a bůhvícoještě, než já, a tak logicky na mě nemá čas. ?
Jen proto, že trochu znám velmi seriozního majitele téhle STK, udržela jsem se ve své obvyklé zdvořilosti a “velký” TP jsem nadále klidně vyndávala z obalu svým tempem se soucitným úsměvem, protože jsem ve svém životě už snad stotisíckrát viděla, že tyhle rychlé tvrdé “chlapy borce chytrouše” později život zatlačí do kolen tak hodně, že se bolestí nebo dokonce nemocí přece jen k lidskosti pokoří a měknou. Někteří i rádi. ?
To taky logicky, protože všichni chtějí žít, tak aby se uzdravili. ?
Při tom si můžeme dál myslet, že ženy “to” mají snazší, protože od přírody cítí víc, jsou oblé a měkké a častěji svým tělům ulevují odpouštěním slzami. Ovšem, jsou-li ještě ženami. ?
Pak, když mě venku přišel z mého auta vyndat nějaký technik, ne nemyslete, že když viděl, že ho nevnímám, že by mně na okýnko ťuknul. Tvrdě chňapnutím za mou kliku otevřel dveře a mně v úleku řekl, že “si to odveze”. Podivila jsem se výrokem, co ze mě ulítl, že aha, tak takhle tady nově jednají všichni. Tenhle se bleskově polidštil a zeptal se, co je..., já mu odpověděla, a pak jsme se společně zasmáli jeho vysvětlení, že “On má kolega s VOLVO nějaké zkušenosti, a ňák mu to tam nedopadlo, tak to víte...”. ?
Zkrátka jsou chlapi a chlapi, každý na své cestě ke sjednocení ve své úrovni svobodně volí, čemu v sobě dá zelenou. ?
?
Technickou jsem prošla, a tak, když už tady jezdím v to lednové pondělí, mezi zasněženými poli po královsky suchých hladkých silnicích skrze všechny ty podkrkonošské kotěhůlky a stále miluju syrovou přírodu a poctivě přímočaré vlky, přišel na řadu ten kalendář. ?
Je to jistě moje nenormalita, že si vážím všech přirozených lidských schopností, ráda se odevzdávám přírodní nejistotě všeho i když nějaké místo hledám, a tak odmítám používat navigační sytémy GPS. Jsem už smířená, že ten výrobou zabudovaný do mého auta nelze odstranit. ? Hluboko uvnitř sebe se vždycky sama sobě uchechtávám opakovaným zkušenostem z míst celého světa, co jsem kdy procestovala, že stejně vždycky všecko nakonec najdu v ten správný čas, a že tedy nějaké nervování a zrychlování jenom zatvrzuje a uzavírá můj radar v plexus solaris a posiluje kontarproduktivní strach v hlavě. ?
Předem zaplacený kalendář byl podle info IT k odebrání na avizované adrese Ledce, Újezdec. Pan Štursa se k mému telefonickému dotazu pokoušel opakovaně obsáhle vysvětlovat, jak se každý musí podřídit systémům jím nastaveným, tedy že si kalendář můžu vyzvednout až on řekne. Abych pochopila, že ne, on nemá žádnou potřebu domlouvat se se zákazníkem lidsky a laskavě, nedej bůh snad dokonce až k rovnováze všeho. On přece není žádný služebníček. On je přece lepší, než všichni ti druzí, co nežijí s vlky, on zjevně demonstruje, že on už “ze systému vystoupil”. ?
Mnou viděno on, podobně jako mnozí další, kteří mě i pracovně oslovují, demonstrují jen svůj sebeklam, pohrdání každodenním životem na Zemi mezi lidmi, důsledek všech svých strachů. Totiž to sídlo jsem konečně našla jen proto, že mi “shora náhodou” do cesty poslali viditelně odolnou babku na kole. Rudé tváře ošlehané větrem, vlasy přes uši a bradičku zachumlané v šále, na tom osamělém zasněženém kopci dupala do pedálů, na každém řídítku těžkou tašku, až se kolo každým šlápnutím vlnilo. Když zahlédla, že proti ní zpomaluju, prudce seskočila s kola. Jako čečetka, řekla by moje babička. Mnou prolítl stud, že já v teple za volantem nejsem schopná nalézt to sídlo a hraju si tady na nějaké “zásadně bez GPS”, ale ona nekecá, dupe a když vidí člověka, seskočí a koná. Omluvila jsem se jí s obdivem a úctou. “Újezdéc? No to jsou tyhle baráky, to jen jezdíte vokolo, nojo, není to značený.” a dupala dál. ?

Pana ezo od vlků jsem podle č.p. objevila překvapivě za vysokánskou tlustou zdí s obrovskými zamčenými sedláckými vraty. Vlítl na mě z té hradby takový chlad, že se mi ani nechtělo vystupovat z auta, jen jsem pootevřela dveře a štěkotem za těmi vraty pobíhajících psů se ujistila, že jsem správně. Jak jinak. Jeho strach jsem z něj cítila už z prvního telefonátu při komplikované objednávce, mohla jsem ale doufat, že se mýlím. On ale vyšel ven s familiérním úsměvem bez pochyb, že z něho skrze jeho vlky každá osoba taje. Vystoupila jsem z auta a s pozdravem řekla klidně, že když nabízí osobní převzetí věci, mohl by někam na web připsat, že tahle osada není nijak značená. “To není osada, to je městská část města Ledce.” odpověděl, jistě zaskočen, že já divná z něj netaju. “Aha. Tak si vezmu ty kalendáře” dodala jsem tiše a už jsem se viděla rychle odjíždět, protože pán svým postojem neskrýval, že on se dávno rozhodl, že se mnou si dnes ještě popovídá. “Vy nechcete vidět moje psy?” vykulil oči a současně ztratil veškerý předstíraný glanz. “Ne to nechci, odpuzují mě Vaše strachy ze všeho možného.”.?

Balvan, co mi spadl ze srdce při rozjezdu auta, jsem na vlastní uši slyšela ;). Ubránila jsem se mužské touze ovládat slabší. A jak jsem ujížděla tou krásnou krajinou, zavzpomínala jsem na naše dobrmany, jací to jsou služebníci boží a strážci poctivého člověka, že u nás v JáVoří, kde dosud vytrváváme žít bez nepropustných hradeb, plotů a brán, několik lidí plakalo, když zbaveni své fobie ze psů hladili našiAndulku a šťastně koktali “...já hladím dobrmana...”. ?

Jasně, že to není konec. ?On totiž pan ezo na svůj web nepřipsal jen údaj o nenalezitelné městské části - osadě Újezdec, on tam hlavně nepřipsal, že kalendář má rozměr A3, ale naležato! :D ?
Takže nic, jistě je zase všechno správně, moje chyba, ptala jsem se málo, nebo hloupě, takže teď mám kalendář k ničemu. Žádný služebníček.?
?
Přesto jsem ho na určené místo pověsila, abychom se celý rok mohli dívat na tu svatou zvířecí tvář, jak své tesáky směřuje k zemi, protože ví, že takové to nějaké “všechno jen dobré a pozitivní a ezo” je mimo Zemi a tak mimo lidmi vytvořený “systém” a proto není vímatelné jako ZÁZRAK ŽIVOTA. ? Totiž hele, že kouknutím hodně shora, je Země taková poměrně malá skoro koule, a na ní se poměrně nervózně pohybuje asi 8 miliard drobků, aniž by většina z nich věděla proč. 
Že by šlo místo lidské sounáležitosti o vzájemnou podřízenost? ?
Vlci to mají snazší, nemají ego.?
?
© Marie Voříšková, psáno pro Blog iDnes, 27.1.2022