Protože to nejhorší, co můžete sobě i druhým dělat, je přenášet na lidi svůj strach. Nebo ho dusit v sobě. Guvernér ČNB, pan Rusnok, přece už před časem řekl na obrazovce ČT jasně: “Nikdo neví, co bude. Je třeba mít intuici."
Možná předvídáte, že budu cosi blábolit o mačo nadvládě nad ezo ženami. Mýlíte se, mám totiž svou empirii.
Moje máma, co si ji přivezl z dálného východu v padesátém sedmém do své buržoazní rodiny můj otec, musela na úvod života s mužem vyslechnout odsudek své nastávající tchyně, která při pohledu na raneček s veškerým máminým majetkem (pár blůziček, protože tu jedinou úzkou černou sukni sahající do půli lýtek měla na sobě), konstatovala zkušeně, že v ranečku žádné hedvábí, protože nojo, z východu nemůže nikdy přijít nic pořádného.
A když jsem já, ještě ani ne dvacetiletá, v intervalu cca jeden měsíc párkrát omdlela třeba i při chůzi na chodníku, posledně doma na chodbě a zůstala jsem s vyraženými zuby, táta mě odvezl na pohotovost a máma jen řekla klidně: To máš po mně, Maru, jen máš strach být závislá na mužích, neboj, to prvním porodem, jako když utne. Měla svou pravdu.
Když jsem třiadvacetiletá přežila ten mnohahodinový horor připouzaná řemeny za nohy a ruce ležmo na zádech, a spatřila jsem oči svého syna, mé dysmenorhea zmizelo navždy.
Asi abych se blahem z novorozeného dítěte nezbláznila, sestřičky ho kamsi odnesly a mužští lékaři mi řekli, že porod byl těžký, ať tedy spím, abych nabrala sílu. Nevím dodnes, jestli mi pak slzy tekly úlevnou radostí, že s bolestmi je konec a dítě je zdravé, protože křičící hned s prvním nádechem, nebo ze mě pláč tiše vytékal bolavým zármutkem, že pozemský svět je takový, že matky rodí děti k odevzdání autoritám a tak ho po zvládnutí té zcivilizované a tak zcela nepřirozené hrůzy odevzdají socialistické společnosti bez možnosti ho k sobě prostě přivinout.
Pro manželství mně máma poradila, že muži se musíme každá podřídit,abychom si ho udržely u sebe, protože oni prý mají rádi ten dojem, že jsou jako páni všeho. Máma se podřizovala svému manželovi, mému tátovi, v manželství celých dvacet pět let, než odešel za jinou ženou a podle tehdejšího práva odsouhlasil rozvod. Prý jen kvůli penězům, chápete.
Zlomená, že odměna za podřízenost muži od života nepřichází ale nezůstala dlouho, za hodného šarmantního Miroslava se ráda rychle vdala podruhé. Nespravila ale nic, do dvou let po svatbě už jen trpělivě ošetřovala jeho rozsev karcinomu a obětavě mu připravila klidný odchod.
Už jakoby smířená se vším připomněla v celosti svou ženskou pravdu, že strach z klimakteria je civilizovaný nesmysl, protože ona nikdy žádný nával do hlavy neměla a radost ze života včetně té erotické z ní nikdy nezmizela. A že jsem prý po ní.
Sama svůj život vzdala elegantně, jak také celý život žila, během tří až šesti minut (podle konstatování mužských lékařů) ani ne sedmdesátiletá bezbolestně ochrnula na celé tělo, a pak už se jen šťastná smála doma mezi svými, na mojí posteli, dokud klidně neusnula navždy.
”Má krásné tělo, plné života, mohla tady ještě…” zkusila se nahlas zamyslet obětavá pracovnice místního střediska křesťanské pomoci, když mi ji pomáhala mýt a převlékat.
Tak mě teď napadá, že moje máma nikdy nepřemýšlela o smyslu života jinak, než jak byla autoritami vychovaná, že se musí obětovat a pracovat a pracovat, to znamená podřídit se muži a vzorně vychovat děti, zkrátka žít pro druhé. Zdá se mi, že tak nějak to doporučuje katolický klerus, i když ona vyrostla jako pravoslavná.
Kde je ale prostá radost ze života? Vděk za geniálně jednoDuchý zázrak lidskosti?
Moje máma nevěděla nic o starými kulturami tisíciletí učeném procesu sebepoznávání skrze utrpení, ani o nově vědou objevených emočních pogramech, které se spontánně každému dítěti ukládají z jeho okolí do podvědomí v předškolním věku, aby pak celý život tyto vytěsněné emoce skrze DNA řídily, kontrolovaly a hierarchizovaly jeho myšlenky a potažmo činy (epigenetika). Aby byl každý člověk přirozeně nucen poznat sebe, protože vědomí (5 % mysli) a podvědomí (95 % mysli) jsou navzájem ve vztahu opozice.
Asi proto jsem se já v manželství podřizovala pouhých patnáct roků, protože mě “včas” obohatil sebepoznáním můj (dosud s vděčností přijímaný) karcinom plic. Šokovaná zjištěním, jak jsem zevnitř špatná, že sotva třicetiletá mám před sebou smrt a tak své syny vychovat nestihnu, jsem si vsugerovala, že místo tmavého nádoru v prsou vnímám světlo, které na mě mluví,… Lekaři konstatovali, že “se to zmenšuje”, a mně nezbylo, než manžela opustit, protože světlo z prsou mi beze slov řeklo jasně: Seber děti a běž, nebo to máš do čtyřiceti znovu, tentokrát v podbřišku, a to už nepřežiješ.
Syny jsem s pomocí Vesmíru vychovala slušně, každý pečuje ve své rodince o páreček těch krásných, co se i mně vnukli. Čtyřicet mi bylo dávno, nejen s muži a na dalekých cestách zejména za tzv. přírodními národy jsem stihla zažívat mnoho bolavého i krásného, obletěla jsem zeměkouli, jako bych si na ni a na zázrak života smířená sáhla shora. Funguje to!
Proto i vám chci jen přát, abyste jako autoři svých životů v sobě nacházeli odvahu spustit se z povýšených hlav ke svému médiu, a tu bolest zpod svého solar plexus abyste ze sebe odpouštěli vertikálně. Vertikálně do přírodních živlů, až ji v sobě sami zážitkem poznáte a spontánně v sobě už poznanou přeměníte na světlo a radost. Abyste horizontálním vyzařováním své bolesti nezatěžovali druhé lidi. Protože to nejhorší, co můžete sobě a svým potomkům udělat, je třeba úplně nenápadně horizontálně přenášet na druhé lidi svůj strach. Nebo ho dusit v sobě.
Guvernér ČNB, pan Rusnok, přece už před časem řekl na obrazovce ČT jasně:
“Nikdo neví, co bude. Je třeba mít intuici.”
Proto držím všem palce.
