Kuk do očí tmy/smrti jsem zažila dávno. Tehdy jako mladá maminka dvou maličkých synů a současně trpělivá manželka...jsem poznala, že tělesné buňky jsou v živém těle ovládány krví a krev je v živém těle ovládána myslí celého těla.
Čili, přátelé, suma sumárum, tma zase nezvítězila. Snažila se do do 21.12.2021 cca 17,00 hod. (kdo to ví přesně a jistě ?) jen rostla, byla stále černější a stále delší, někteří už jsme si mohli myslet, že nás její tlak zvenčí (stres) nadobro (všimněte si toho slova, že na/dobro znamená zcela a úplně) zadusí.
Já už jsem si kuk do očí tmy/smrti zažila dávno. Tehdy jako mladá maminka dvou maličkých krásných synů a současně jako trpělivá manželka ("odpouštěcí povaha" mi říkal manžel jen do té doby, než jsem soud požádala o rozvod), tedy tehdy, unavená tak, že jsem tmu vnímala skoro všude venku i uvnitř sebe, jsem se z té smrtelné nemoci zcela nevědecky (vědci říkají spontánně - prý placebo) uzdravila. Dodnes nevím jak, a rozhodně mně to vědění jistoty nechybí.
Nevědí to ani odborníci, někteří říkají rádi, že "Je to složitější.", a někteří jiní pak těm prvním vytýkají, že používají jen klišé, aby nevypadali jako úplní blbci.
Protože prý Pravda je pro člověka nedosažitelná, a nachází se rozhodně mimo hmotu. Tak těmhle pár vědcům (já si jim pro sebe říkám novodobí, protože pokorně zkoumají to, co hrubou hmotu přesahuje až do nekonečna) těm srdečně s obdivem a s hlubokou úctou k jejich odvaze děkuji, že skrze závěry ze své klinické mnohdy celoživotní praxe potvrzují to materialisticky nevědecké, co mně se před cca 30 lety stalo.
Že tělesné buňky jsou v živém těle ovládány krví, a krev je v živém těle ovládána myslí člověka. A tady pozor na terminologii, mysl není jen rozum v hlavě, mysl je i (a to u člověka především) cit a emoce v celém těle.
Tak každý svými zkušenostmi zrajeme k volbě, jestli se budeme v životě dál řídit tou "pravdou", kterou nám podsouvaly a podsouvají do našich hlaviček od malička okolní autority, nebo už se začneme vracet k sobě dovnitř, ke své vnitřní tmě, abychom tam zahlédli, že jsme se každý narodil poctivý, pravdomluvný a činorodý, s touhou poznávat všecko.
Že jsme sem na Zem přišli jako paprsek světla z té nekonečné tmy, s vlastním záměrem život na Zemi dál rozsvěcovat... Protože světlo lásky, která uzdravuje je v člověku uvnitř uprostřed, nikde jinde. Jen odtud se může šířit a vyzařovat.
Totiž když mi tehdy starostliví lékaři řekli, že "se to zmenšuje", já to světlo ve svých plicích zahlédla, a proto jsem svou chytrou hlavu rychle sesunula do role pokorného služebníka vůči vůdčí duši.
Tehdy jsem pojala "jistotu", že nitro nelze uzdravit zvenčí.
A dochází mi taky, že narozky mám přesně (?) první podzimní den, kdy nás na Zemi Slunce sice ještě hladí, ale současně také neústupně (i když konejšivě) sděluje, že nastává propouštění, loučení a opouštění. Že ( nejen pro mě) přichází zkouška, jestli stále pamatuju, že uzdraveni uvnitř nastalo spontánním probuzením světla v mé vnitřní tmě, a to teprve po vypuštění mých temných bolestí (zranění od autorit) vyplavením slzí do řeky.
Advent je vždycky zkouška, jestli teď už i tmu zvenčí příjmu laskavě a s klidnou radostí, protože ona není o nic horší, než světlo, je jen jiná. Jestli už s radostným úžasem přijmu, že i v mém těle je paměť v každičké z miliard buněk.
To mi letělo hlavou 21.12.2021 na tom zázračném koncertě v Zrcadlové síni v Klementinu (foto). A srdce se mi chvělo slastí, že život je zázrak.
Že JednoDuše, když je venku všude tma, nezbývá, než se dívat dovnitř. A že když je všude zima a všecko zmrzlé, člověk se musí zpomalit, nebo dokonce zastavit, a zachumlat se do tepla k ohni. Aby neuklouzl nebo neumrzl.
Aby neuklouzl do té iluzorní sebeklamné jistoty, že Slunce vyjde každé ráno.
Aby člověk už chtěl vděčně oslavovat, že Slunovratem se k němu světlo milostivě vrací, aby i příště dokázal rostoucí tmu prožít bez agrese. Protože všechno jde správnou cestou k sebepoznání.
To je ta Pravda, kterou všichni hledáme všude okolo, ačkoliv ji nosíme v sobě, něžně skrytou pod všemi svými bolestmi....
Takže Světlo uvnitř i vně, vítej!
© Viktorka Marie Voříšková, 2021
