Úplněk ve vahách.

Velmi vysoký a statný muž, zjevně tvrdě sebevědomě, ač námi nezván, nakráčel do naší zahrady bez plotů, rozhlédl se po kraji jako z Olympu a řekl, že tady by chtěl bydlet a spolupracovat. "Není tady je koupi nějaký kus pozemku?", zeptal se už trochu nejistě (on 198 cm) a díval se na mě (já 164 cm) okem zkušeného manipulátora.
Jsem zvyklá na ledacos, nejen profesní život mě vede přes nejtěžší okamžiky lidských životů, a tak jsem klidně pocítila, že on v bolestech chaosu svých přemnoha myšlenek hledá hlavně sebe, jenže neví, co s tím, protože si rozpor v sobě nechce přiznat.
"Přece každý člověk chce vědět všecko!" vylítlo z něj za chvíli v rozhovoru, možná nechtěně. Mě ta věta rozchechtala na celé kolo, hned jsem si uvědomila, že někdy reaguji neomaleně, ale duši neporučíš. Ta moje je k zbláznění šťastná, že se jí už nebráním, koukám jak kominíček pije z jezírka, o které se tady tak ráda starám (foto 2.), a vzpomínám na minulou cestu z Prahy (foto 1.). Prý úplňek ve vahách, říkají odborníci. 

Bleskově jsem vzpomněla také na toho, co řekl, že ví, že nic neví. Logicky! 

Totiž moje neracionální duše mi už dávno zevnitř uzdravila tělo, když vysoce vzdělaní lékaři kolem mě krčili rameny, že nevědí. Tak mě učí sebekázni. Bez boje, ale vytrvale mě zušlechťuje:
Cítíš radost? Dobrá, udělám ti zdravé tělo.
Cítíš smutek, únavu, bolest, nemoc...? Zastav se, spadni z povýšené hlavy dolů ke mně k srdci a poznávej se. Protože před sebou neutečeš.

Ve své bezhlavé niterné tmě, v sobě můžeš uzřít ten program... 

V bolesti se mi ze tmy noří obraz rodičů, já jako každé jiné občas zraňované malé dítě, jak jim nerozumím, proč už nežijí lásku. Vidím do nich, tátův nekonečný strach z věčně nejisté budoucnosti, mámina ukřivděnost, protože pro ni je život s mužem vždycky utrpením. 

Nejrůznější podvědomé emoční programy, které do nich kdysi nejspíš obtiskli jejich rodiče a které teď oni nevědomě obtiskují do svých dětí, aby ty, až dospějí a budou rodiči, podobně spontánně působili na své děti...  

Podvědomí (představit si lze neurální pletenec solar plexus) zaujímá v psychice každého z nás nejméně 95 %. To je v nás nečinná tma, nesmrtelná nepřetržitě vyzařující a proto určující, jako žena... zkrátka LUNA. 
Pro rovnováhu všeho je v našich chytrých (nebo jen vychytralých) hlavinkách také protipól - akce a čin, konající denní světlo, tvořící nebo ničící jako muž... zkrátka SLUNCE.   

A když je tu úplněk, jsou ti dva (na nebi) vzdáleni od sebe nejvíc, jak to jen lze, a my, lidičky (na Zemi) se prostě nejen zmítáme uprostřed mezi nimi, ale navíc, protože všichni jsme mnohoúrovňové bytosti jako elektromagnetická pole, vnímáme ty dramaticky vzdálené protiklady současně uvnitř sebe. 

A tak uvnitř sebe vnímáme (lunu a slunce) buď jako hektické rozpory strachu, vzteku a bezmocnosti, protože se bráníme přijmout své cítění a jeho přirozeně rovnovážnou danost,  nebo si je už užíváme v  libosti, protože jsme se s daností přirozené rovnováhy všeho už smířili. Prožitkem utrpení jsme uvěřili sobě v sobě. 

Nebo pardón, Vy máte nějakou materialisticky racionální záruku, že Slunce zítra zase vyjde? 
Takže k věci. 
Ano, vědomí zastává v psychice člověka pouhých 5 %, to je hologramicky podobné, jako zaujímá  pouhých 5 % ta část Vesmíru, která je člověkem poznatelná - (jak řekl také světoznámý kosmolog Martin Rees, člen Britské královské lože). 

Řekla jsem tedy pánovi: "No ano, místo je to tady přímo mysticky krásné, vždycky vděčně vzpomenu, jakou podivnou záhadou jsme sem před lety prvně přišli my... A stále děkuji, že tady mě nekompromisní přírodní živly donutily přiznat si patologii některých našich lidských reakcí. Útok, útěk, nebo ztvrdnutí do ignorance bodu mrazu, co dělá náš sympaticus... Tak opakuji, před sebou nikdo neuteče..."
Dál už mě asi neslyšel.
Že námi zmítá šílená potřeba nalezení jistoty, která neexistuje.
A že některé ještě ovládá touha přežít jako vítěz, potřeba ovládat druhé i za cenu sebezničení.
Lest žen proti mužům, a manipulace tvrdostí mužů s ženami. 
 

Vnímám, že mnou nezvaný host nerad sdílí svůj podvědomý emoční program - strach z vlastních emocí a citu, když v ústraní sám po tmě tvoří výtvarná díla a současně si uvědomuje, že se začíná ničit. Rád by už žil klidně, ale program jako by byl nezničitelný, vypluje na povrch vždycky znovu v tu nejnevhodnější chvíli. Proto znovu roztáčí svou tvrdost, hru na kocoura a myšku.
Jsem už zvyklá na ledacos, z každé další duše, která "svého" člověka vede k pohnutí, mám radost. Pociťuji radost že mi přišel ukázat, že se hledá, pociťuji radost, že ani já už nejsem myškou a vnímám  jeho přežívání soucitně. Ego chřadne nerado. Pak mi řekl už jen vztekle, že ho nějaký měsíc nezajímá. A mně nevadí, že z něho (zatím) přetéká jen touha ovládat druhé. 

Podvědomý emoční program můj a původně mojí mámy, totiž že život s mužem je vždycky utrpením, jsem už poznala a rozpustila. Už klidně snáším všechny, jejich manipulaci se ubráním a tak si dovoluji i tohohle pána zdvořile vyprovodit. Aby nalezl odvahu vidět a poznat své podvědomé programy a vrátit se k lásce v sobě. A taky měsíc aby ho začal zajímat... 

Držím nám všem palce.