Babička, provdaná na východ k Ukrajině, občas řekla: "Němci byli suroví, ale hlavně že ne Banderovci, to byla teprve hrůza!". My děti jsme nerozuměly, líbilo se nám, že se přesto stále usmívala a rukou zhrublou od práce hladila..
Sdíleli jsme na sítích video neznámého autora, jak maličké dítě ve školce zuřivě tluče do učitelky, ostatní děti tomu tiše přihlížejí, druhá učitelka natáčí film. Několik přátel video rozhořčeně komentovalo, že takové dítě je třeba tvrdě fyzicky ztrestat, odsoudit, vyloučit...
A tak se ptám všech:
Přátelé, napadlo vás někdy, že co je svět světem, lidstvo stále zkoumá, kde se bere zlo? Odkud k člověku zlo přichází, když v přírodě je zachována rovnováha tvoření a ničení, takže příroda žádné zlo nezná?
Připouštíte, že každý zažívá sám svým každodenním životem poznání, že každá agrese (i jen v tiché myšlence!) plodí jen další agresi?
Proč nám staří mudrcové po tisíciletí vzkazují, že všichni zrajeme k poznání lásky v sobě ?
Jistě, že to "zlé" dítě nejprve takové agresivní jednání vidělo nebo dokonce zažilo na vlastní kůži ve svém okolí. Zárodek zla (reakce vegetativního nervového systému "sympatikus") se v něm probudil působením strachu o svůj život. To je, jak říkají populární psychiatři, pozůstatek tzv. plazího mozku v každém z nás. Tehdy se brontosauři bránili agresí (útoč, uteč nebo zmrzni a čekej) v situacích ohrožení života. A všichni víme, jak brontosauři dopadli...
Přesto každý žijeme opakovaná utrpení z nespravedlnosti života, jak ONI jsou zlí, zákeřní, nepoctiví, nespravedliví... Poznáváme ale, co v takových chvílích cítíme v sobě? Jak často neváháme odsuzovat, kritizovat, pranýřovat a trestat?
Hledáme odpověď, proč naše minulé rady to dítě znásilnit a fyzicky ztrestat nikdy v historii lidstva klid a lásku nepřinesly?
Moje babička (narozená na maďarských hranicích v r.1909 a provdaná na východ k hranicím s Ukrajinou) často opakovala, že "Němci byli suroví, ale něch tak, hlavně že ne Banderovci, to byla teprve hrůza!". My děti jsme jí nerozuměly, co jsou banderovci nás nezajímalo, nevěděli jsme nic o Tisově Slovenském štátu. Líbilo se nám, že babička se svou vráskami strhanou tváří po prožití obou světových válek stále usmívala a nám hrubou rukou něžně hladila vlásky. Říkala taky, že lásku člověk nemůže dostat zvenčí, dokud ji prožitým utrpením nenalezne v sobě.
Přemýšlíme, proč OSN nedávno vydala oficiální zprávu, že lidskost mizí na planetě Zemi plošně?
Možná proto, že rychle a povýšeně odsuzujeme druhé a to co je mimo nás, aniž bychom prociťovali to, co živíme uvnitř sebe? Aniž bychom V SOBĚ nacházeli poznání, že VŠICHNI JSME JEN OBĚTI JINÝCH OBĚTÍ.
Co myslíte, v čem vyrůstali rodiče tohoto dítěte? A jejich rodiče, a jejich prarodiče...?
Už tušíte, že i zlo je "jen" určitá vibrace energie (tmavá, těžká a jakoby lepkavá), která člověka ovládá jako suchý zip, a zahlcuje celý svět?
Z čeho člověk spouští války?
Začínáme už chápat, proč vidíme kolem sebe, jak se všecko zrychluje a nabírá na intenzitě?
Abychom viděli, jak píše v našem Klubu jedna učitelka, že "některým dětem nejsou nastavený hranice"? Proč myslíme, že nastavovat hranice druhým máme právě my a to dokonce i fyzickým násilím, aniž bychom nejprve očistili sebe?
Protože rovnováhu všeho a stav lásky v sobě jsme ještě nenašli?
Nebo dokonce patříte k těm, kteří tvrdí, že žádná láska není? Že člověk je predátor jako zvíře a proto musí jednat tvrdě?
Že člověk nad zvířetem není přírodou obdařen ničím vyšším?
Totiž my máme opakovaně vyzkoušeno, že vzteklé dítě se zklidní a začne spolupracovat a blaženě se usmívat, když pocítí vysoké vibrace "kluzkého" světla zářit z nás, z naší otevřenosti, z miliard neustále se pohybujících buněk našeho živočišného těla. Když my při setkání s takovým dítětem svou pozorností ověříme NEJPRVE V SOBĚ UVNITŘ , že jsme úplně otevření a v nás už (!) žádné zlo není. Pocítíme s dítětem i s učitelkami SOUCIT.
A na jejich cestě jim budeme přát brzké poznání, že po úderu do tváře nastavit druhou, má efekt jen v mysli NAD hrubou hmotou. Že zkrátka i v tom zlém dítěti vidíme kus sebe samých, kde je, nebo už není, naše zlo.
A když někdo fyzicky zaútočí na nás, vždycky máme svaté právo (už tuším, že dokonce povinnost!) otočit se a odejít. Agresor se buď změní, nebo zmizí z našeho života. Jako zrcadlo.
