Starý svět se rozpadá.

Ale my můžeme žít dál a tak si denně vybíráme svůj způsob myšlení. Buď ten dosavadní, zkušenostní, pohodlný, co už známe, nebo odvážně nový, v odevzdanosti nepoznatelnému co nás přesahuje...  Jen jeden je ale trvale efektivní !  

Žijeme dál každý po svém a postupně poznáváme empirii léty pracné praxe každodenního života, že emoční programy, už v předškolním věku obtisknuté do psychiky každého dítěte z jeho okolí a pak celý život vytěsňované do hlubšího podvědomí, řídí z podvědomí člověkovy myšlenky, ať už vědomě chce cokoliv. 

Emoce řídí myšlenky každého z nás lidí, řídí i myšlenky politiků. 

A každá myšlenka (řízená a ovládaná emocemi) má sílu a je podnětem k činu.

Takže člověk buď "pohodlně" podle dosavadních zkušeností podlehne svému strachu (to už ze zkušenosti umí) a zatuhne, nebo zaútočí, nebo "racionálně" ustupuje k útěku. Reaguje hnán strachem k aktivizaci autonomního (vegetativního) nervstva sympatikus. 

A svůj život dál maří.

NEBO člověk odvážně nově nechá své myšlenky volně letět jako nezajímavé ptáky a sám sebe (svůj bod pozornosti) z povýšené hlavy odevzdaně spustí dolů do tmy svého středu, svého média, aby se tam (bez myšlenek!!!) odevzdával cítění, které si celý život zakazoval. Tak sám sebe niterným prožitkem "zapomenutých" emocí postupně osvobozuje a očišťuje.

Bolí to pekelně, ale když zažijete odevzdanost nejistému v sobě až k úlevě v hlubinném rozjasňování své niterné tmy, už nikdy nebudete tím zklamaným, unaveným a smutným, jako dřív.

Moudří vědí po mnoho tisíciletí, že poznané utrpení osvobozuje.

Profánně můžeme dodat, že to proto, že podvědomí tvoří asi 95 % a vědomí sotva 5 % člověkovy psychiky. A že opakovaným prožitkem emoční bolesti každý člověk přirozeně spěje ke smíření, čilosti a radosti ze života. 

Friedrich Nietzsche kdesi napsal, že i ten nejvyšší strom, co sahá větvemi až do nebe, musí mít kořeny pevně zaryté v té nejhlubší tmě, aby se nevyvrátil. 

Tak možná každý žijeme především pro poznání sebe. 

Tak se (s)mějme rádi, to se vyplatí!