Odpouštění nefunguje. Cit lidskosti na Zemi mizí plošně a mezi lidmi v nadbytku všeho roste strach a tvrdá zlost. Pýcha se rozrůstá. Že jste si nevšimli, že když chcete někomu odpouštět, cítíte se být lepším, než ten co Vás týrá?
Už jste někdy jeli svým milovaným autem noční všudypřítomnou mlhou, že ani tma noci není vidět?
Můj táta strojař by pak zase říkal druhým strojařům - "čoveče, mlíko".
A jeli jste takovou přirozeně bezrozměrnou hrůzou po úplně nové vyvýšené vozovce zatím bez postranních bílých pruhů chránících před pádem do hlubokých příkopů z obou stran? Protože objížďky se v naší zemi už neznačí. Místní vědí, a ti ostatní normální prý mají rádi GPS.
Tohle všechno (já GPS nerada, takže bez) jsem zažívala v noci 12.11.2022 v tajemných lesích poté, co jsem náhle přijala pozvání k besedě na akci "Namaluj si svou mandalu".
Všichni jsme se rozcházeli nadšení, povzneseni sami sebou, že jsme si dovolili zase trochu víc nahlédnout do své vnitřní tmy. A pak oni zasedali ke společné voňavé večeři a já sytá vším tím mísením našich elektromagnetických vln, vydala jsem se do tmy k domovu. Do těch lesů v okolí Ralska, skrz Mimoň. A napadá vás teď, že Nomen omen? Nepochybujte!
Že totiž každý člověk mimoň jako AUTOr svého života se vrací z hlavy do svého MÉDIA srdce/břicha solar plexus.
Já v té noci sama za volantem a mnoho kilometrů před sebou, jsem to poznávání zase zažívala v sobě. Volant jsem držela (úplně zbytečně) rukama v křeči, oči vytrčené jako slimák, mimořádná citlivost mého těla jen sledovala, kdy se kola začnou protáčet v mazlavé hlíně, protože břicho auta drhne o zbytky pařízků a odhozený stavební materiál. V příkopě, chápete.
Já (říkají chlapi, že oprávněně) hrdá na ujetí více než milionů kilometrů bez zavinění nehody, jsem zas žasla, jak snadno člověk (já) ztrácí své přirozené schopnosti a nabyté znalosti a dovednosti. A viděla jsem tu bezrozměrnou tmu "jako mlíko" nejen všude kolem, široko daleko bez živáčka človíčka, ale nejvíc uvnitř sebe uprostřed. Moje hlava kapituluje, vymýšlí, jak a kudy z toho zdrhnout, v mém srdci/břiše jen ta tma a strach.
A zas mě napadlo, kolik různých moderních ezokoučů sebejistě učí své zákazníky myslet jen pozitivně, páchat dobro, svou tmu/strach prostě míjet, nepustit je k sobě, nebo je prostě odvést pryč...
A tak já, rebel a nenormální, se ptám znovu a znovu - míjet kudy a odvést KAM?
A oni moderní ezokouči řeknou "musíte odpustit těm, co vám ublížili!".
Jenže tohle odpouštění právě vůbec nefunguje.
Poctivý přirozený cit lidskosti na světě dál mizí plošně a mezi civilizovanými lidmi žijícími v nadbytku všeho roste strach, pýcha a tvrdá zlost. Ano, v nadbytku všeho, mám v klientské praxi vyzkoušeno, že u nás nemůže člověk zemřít hlady ani kdyby se snažil, protože sociální systém státu mu to neumožní.
Pýcha se rozrůstá.
No neříkejte, že jste si nikdy nevšimli, že když už chcete jen začít někomu odpouštět, cítíte se být lepším, než onen škůdce. Hm, a to je co za emoci?
Takže se ptám, když odpouštíte druhým, tedy mu/jí/jim odpustíte ze sebe svůj strach, zlost, ukřivděnost... odpustíte je KAM?
A když vám ezokouč poradí temné bytosti míjet, necháte je jít stranou mimo vás kudy a KAM?
Snad ne k druhým lidem? Protože vy jste lepší, vy už i svoje zlo ze sebe umíte odvádět? Ale KAM?
Že prý do Světla? A tak to vaše světlo je mimo vás? Čili vy zůstáváte temní?
Nenapadlo vás nikdy, že i ta tma a mlha jsou tu teď správně?
Že rovnováha všeho je narušována jen zpychlým člověkem?
Že možná i vy jen odmítáte zažívat poznání, že vaše duše má záměr emoce (i strach ze tmy) prožít a poznat a tak zušlechťovat vaše buněčné tělo až k transcendenci a osvícení.
Že to Světlo vyvěrá zevnitř z vás, z vaší nejhlubší tmy, a uzříte ho až teprve když tou tmou odvážně projdete.
Promiňte mi, fakt jsem ještě nikdy nezažila, aby strach sám dobrovolně z člověka odcházel a mizel.
On je totiž asi jako ta tma a mlha. Teprve když jí poznáte v sobě, přemění se na Světlo, protože vy už ji/sebe poznávat nepotřebujete, už jste tím světlem i v mlze a tmě.
Už cítíte v sobě, že válka není, že všechno je JEDNO, jako ta monáda a mandala.
Svůj strach jste v sobě rozpustili, to je ta paráda zázraku života.
