Sjednocení lidskosti androgynů? V kartách, nebo podle zákona?

Platón v Symposiu informoval, že nejprve existovalo pokolení androgynů - bytostí se spojeným mužským a ženským pohlavím. Andros = muž, Gyné = žena. Údajně tyto bytosti překypovaly sílou, proto Zeus každou z nich rozpůlil...

Dávno před tím, než inteligentní lidstvo vyvinulo ultrazvuk, jsem se já svým rodičům narodila jako jimi očekávaný kluk. Holčičku už měli.
Po pár letech se moji rodičové, jistě milující obě své děti/dcery nejlíp, jak uměli, začali trošku radovat i ze mně. Lidé říkali “To nevadí, že ta malá kudrnatá je trochu tlustá a s tím vysokým čelem nehezká, aspoň se vám dobře učí…” a maminka, často zoufalá ze záchvatů vzteku mojí starší krásné setřičky, dodávala, “Máte pravdu, ta je hodná.”.
Dospělí tehdy možná ještě nemohli vědět, že já od malička v rozčarování chápu, že jsem se sem na Zem narodila do společnosti bytostí, které se navzájem manipulují a ovládají až k podřízenosti jeden druhému. K poznání co je základem jejich pomyslných práv.
Později někteří, dnes už si je pro sebe vesele nazývám “chytrouši”, říkali o vychytralých interaktivních lidských úderech jasně a tvrdě: “Když nedáš, dostaneš!" 
Na světě se mi proto vůbec nelíbilo, cítila jsem, jak jsem divná, že se nedokážu radovat jako oni, tehdy z mého neprotivení se autoritám, z mých školních samých jedniček, vždycky čistých bílých punčocháčů a doma i v družině vždycky vzorně dojedeného jídla.
Z toho všeho mě vysvobodil manžel.
Nejen tím, že jeho zásahem jsem šťastná porodila dva nádherné syny, ale především tím, že celých 15 let našeho soužití ve své tvrdé tichosti demonstroval svou nečinností, že všechno vyřeší čas a on chce mít klid. “Jak ty chceš, Maru.” říkával často. Podle maminčina “Máte pravdu, ta je hodná.” jsem v manželství s tíhou na hrudi vzorně plnila všechny svoje povinnosti, manžel byl všestranně nadšen, občas utrousil, že jsem taková odpouštěcí povaha. Byla jsem šťastná ze štěstí všech kolem, ale uvnitř mě rostly nepřátelé šťastného života - smutek, únava, ukřivděnost, zoufalství… až po nemoc hrozící smrtí.  Proto říkám od té doby “furt”, třeba i jako povzbuzení pro Vás: 
“Když je situace bezvýchodná, řešení se stává snadným.”
V mojí celoživotní empirii totiž ten pokus - učit se od druhých, co si mám myslet, čili pouštět do sebe jejich ideologii - opakovaně končil tragicky. Až jsem (tehdá obdarovaná karcinomem plic) zažila poznání, že uzdravení přichází vždycky jen zevnitř. Že věčný ústup a přiliš mnoho “dobra” jedněch logicky nutí druhé šířit víc zla. A že před sebou neutečeš pro poznání všech, že bezcitnost nesmí být výsadou.
Už Platón v Symposiu zanechal informaci, že nejprve existovalo pokolení androgynů - bytostí se spojeným mužským a ženským pohlavím. Andros = muž, Gyné = žena. Údajně tyto bytosti překypovaly sílou, proto Zeus každou takovou bytost oslabil rozetnutím na dvě poloviny.
Když mně bylo fakt zle, asi třikrát za život, jsem byla u nějaké kartářky. Každá mě ale zklamala. Některá jen improvizovala se svými univerzálně použitelnými (odhadem i na mě) představami, některá už dokázala být napojená ke mně do hloubky, ale žádná mi nikdy neřekla nic víc, než to, jak jsem později zjistila, co jsem v sobě mohla nalézt sama, kdybych se bývala zbaběle nebránila se do svých bolestí do své niterné tmy ponořit. Teprve tam (dnes už víme, že podvědomí tvoří možná i víc než 95 % člověkovy mysli) jsem mohla spatřit a čistit svoje stíny. Někteří umělci, co znám od filmařů, říkají, že nejtěžší je nalít sám sobě čistého vína. 
Takže od té doby, co Zeus androgyny rozetnul, se tyto poloviny hledají, a každý člověk touží po sjednocení. Nejpíš proto Platón nazývá lásku „spojovatelkou staré přirozenosti“, opětovným spojováním dvou v jedno.
Celá tisíciletí lidé na Zemi zakoušejí bolesti, aby každý svobodně uvnitř sebe poznal, že uzdravovat lidskost zvenčí je nemožné.
Že je třeba se vrátit dovnitř k sobě a projít svoje do hloubky zasunuté bolesti. Jen tak se vrací do života radost, čilost, přirozená schopnost sebeuzdravení těla… Proto platí pro každého - před sebou neutečeš, a bezcitnost vede jen ke zmaření všeho.
Ty “nej” kartářky, říkají, že tarotová karta Blázna je “odvaha”, vrcholná extáze před narozením, hluboký nádech a skok do prázdna. Počátek. A že každý přitažlivý partner ženě jistě ukazuje také spoustu jejích stínů, zejména vztah k jejímu animus. Obvykle je ON materiálně zaměřený muž konatel, a ONA duchovně orientovaná hledající se žena. Nebo to všechno naopak. Oba ale touží po sjednocení. Další archetyp alchymie tarotu je “umění”, to je schopnost syntézy dvou zdánlivě neslučitelných protikladů.
A tak říkám - konečně bez obav skoč!
Protože i já jsem ty “otřesné příběhy lidské bezcitnosti” posilovala tím, že jsem k nim mlčela. I já jsem už byla “tou hodnou, co jen ustupuje”.  Rozetnutí lidé mě naučili, že tak je to slušné.
Nově sice nepotřebuji demonstrovat v ulicích, ale už bez obav sleduji, že ti dosud zvyklí svým strachem ovládat druhé můžou příchozí změnu neunést. Můžou kolabovat pod svými strachy ze skutečné svobody, pokory a rovnoprávnosti, protože ti dosud ustupující hodní se náhle ozvali.
A považte, že moje čisté svědomí nenaruší ani jejich odsudky o tom, kdo je tady blázen.
Za obranu všemi dostupnými zákonnými prostředky se já nově už nestydím.
A dělám to pro nás pro všechny. Protože mám radost, že někteří noví ministři říkají, že jde o zodpovědnost každého člověka. A že vysoký zástupce státu vyzývá k nutnosti násilí potírat, jistě ne jen na sociálních sítích. Teď je víc než 2300 roků po Platónovi. Nový počátek 2022… 

10.1.2022, © Viktorka Marie Voříšková