Chrlila závěry výzkumů a opakovala formuli “Vy si myslíte, že …, ale je to jinak…". Já se pokusila špitnout, že to já si nemyslím, na to ale psycholožka řekla, že takhle si to myslí všichni, to že ona ví, protože to vystudovala.
To jsem Vám vloni, jednou kvečeru, dokončila trochu náročnou práci a zachtělo se mi relativní samoty a zklidnění mysli. Byl vlahý večer a tak jsem se venčení psa rozhodla chytře spojit s ochutnávkou nějakého laskavého vína, abych v sobě zase pocítila slunce. Jenže naše společnost je složitá, nemůžeme mít všecko hned a jentak bez námahy, a já jsem potřebovala vybrat z bankomatu trochu peněz. Vinohradská tržnice měla už zavřeno, na Mírák se mi nechtělo, tušila jsem, že tam není pro mě dnes ta správná samota, proto jsem se jala hledat bankomat vinohradskými uličkami.
Když jsem asi po dvou kilometrech marného chození, stále bez vína a bez peněz, tahajíc psa po dlažbě s sebou, nalezla ten spásný přístroj nad Jiřákem a cpala jsem opakovaně platební kartu do patřičného otvoru správným směrem a stejně nic, přiřítil se vysoký, krásný, mladý, zjevně podnikatel, v ruce držel nedbale balíček dvoutisícovek, cuknul hrubě skleněnými dveřmi ČSOB a na mě do strany k tomu patřičnému otvoru křiknul “Tak co jééé?". Nedokázala jsem reagovat jinak, než úžasem. Pak jsem mu pomalu řekla, že “To nejde” a on vykřikl “No jó, je to nahovno, já sem chodím často”.
Asi s tržbami, pomyslela jsem si. Podnikatel počal do patřičného otvoru rvát svou kartu a znovu neohroženě cloumal dveřmi.
Napotřetí jsme to měli, on uložil a já vybrala.
Mohla jsem zacílit - v Mánesově ulici hned pod Jiřákem mě můj pes vtáhl do otevřených dveří laskavě vyhlížející vinotéky.
Sommeliér, rovněž vyhlížející laskavě, mi hned nabídl něco suchého z Provence a já jsem začala být šťastná, že se konečně dotýkám vytouženého poklidu.
Jenže hnedle vedle u vinotékového pultíku postávala nějaká mladá paní, vyzařovala přísnost, ačkoli se usmívala, a bez řečí hned začala hladit mého psa. Možná, že je to nějaká psycholožka, pomyslela jsem si, zjevně vnitřně nešťastná, protože ona ví všechno, a zároveň zevně vědomě usměvavá, asi proto, že ví všechno.
Zeptala jsem se obsluhy suše, jakže dlouho tu tenhle podniček je a netázaná paní, říkám jí tedy psycholožka, mně ihned ochotně odpověděla a rozpovídala se o tom, že právě za rohem, ve Slavíkovce, je vinotéka, která, ale ona nechce nikoho pomlouvat, prodává mimořádné patoky pod jinými názvy třeba za deset korun, a to je podvod, i když vedle toho prodávají mimořádné skvosty za hodně korun.
Rozhovor s touhle paní pro mě nebyl nijak povznášející, ale vydržet se dal, protože to víno, které mi pan obsluha nalil, mi moc chutnalo, bylo to takové to, co se ani nedá rychle spolknout, musíte si ho dlouze povalovat po jazyku a při tom se vám chce skoro křičet blahem z toho slunce a hlíny a života, kteréžto jsou v něm, takže jedině dobře, že ho máte stále ještě na jazyku a proto křičet nemůžete ... snad to znáte.
Když jsem spolkla, řekla jsem stručně sousední psycholožce, že myslím, že víno je jako umění, tomu se rozumět nedá, to se musí cítit, a co každý člověk cítí, to by mělo zůstat jeho věcí a tak, když má radost např. ve Slavíkovce z údajně přejmenovaného patoku za deset korun, tedy nešť, hlavně že mu chutná a že má tu radost.
A ačkoli jsem pokračování tohohle rozhovoru neočekávala a na nic jsem se už nikoho neptala, paní psycholožka začala sypat z rukávu různé závěry různých psychologických výzkumů včetně klinických a při tom několikrát použila formuli “Vy si myslíte, že …, ale je to jinak, protože …", a já jsem se pokusila špitnout, že tohle já si nemyslím. Na to paní psycholožka řekla, že takhle si to myslí všichni, to že ona ví, protože tu psychologii vystudovala.
Neměla jsem právě víno na jazyku, ale ovládla jsem se, abych se nezačala nahlas řehtat a křičet, že mám radost nejen z vína, ale také ze svého života a to zejména proto, že jsem psychologii nevystudovala.
Možná bych si vystudovaná mohla myslet, že to, co se v člověkově psychice děje, vím já líp, než každý ten člověk o sobě sám a k obraně psychologů a psychologie jako vědy bych přidala na hlase a ve vinotéce bych se pokusila sousední paní se psem utloukat zaručeně vědeckým argumenty, že psychologie je věda, jako třeba matematika a fyzika a poškozována je samotnými lidmi, protože se dnes za psychologa vystavuje kdekdo a lidi tomu nerozumějí a těm šarlatánům věří.
Takhle nějak to paní psycholožka říkala.
Já jsem jen zcela nevědecky cítila, jak se psycholožka propadá do temnoty své několikáté sklenice zaručeně kvalitního červeného a tu přirozenou lehkou radost ze života už dávno nezná.
Odešla jsem zdvořile, ale rychle, dokud jsem ještě byla uvnitř sebe samé zcela neodborně šťastná, odešla jsem do samoty noci Mánesovou uličkou a mé nedopité víno jsem si nesla ssebou.
Pevně rozhodnutá, že příště určitě půjdu zase s úctou k Noelce.
Na růžové, to se ví, to povznáší a nadlehčuje.
