Poslední? cesta 0.

... už jsem nemohla odkládat své nesnesitelné touhy utéct z toho vypočítavého světa někam na jihovýchod naš zeměkoule - Srí Lanka, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Oceánie…

Když 13. rok svého života spokojeně navždy usnula naše věrná strážní služebnice, krásná hnědá dobrmanka Andulka, už jsem nemohla odkládat své nesnesitelné touhy utéct z toho vypočítavého světa někam na jihovýchod naší zeměkoule - Srí Lanka, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Oceánie…

Logicky, každej chytrouš (i já :) ) ale řekne: 

Nemám peníze, nemám čas.
K tomu mi po letech zavolala jedna klientka z Kanady, protelefonovaly jsme dva večery a pak mě pozvala k sobě. Jenže v Kanadě už jsem byla, tam nechci, je tam zima.
Od mého dávného nepochopitelně spontánního uzdravení karcinomu plic říkám ráda, že “nahoře nás milujou” a současně můžu denně empiricky ověřovat, že taková filosofie života funguje každému k sebeuzdravení.
Asi proto si pak “náhodou” mé služby objednali a za jejich poskytnutí seriozně zaplatili přesně takoví klienti, kteří mé “nemám čas ani peníze” prostě vyvrátili činem.
Své bláznivé Viktorce v advokátce Marii jsem proto dovolila vygenerovat cestu Praha - Frankfurt, Kanada Vancouver, Nový Zéland Auckland, Christ Church, Austrálie Sydney, Emiráty Dubai - Praha.
Popíšu trochu, jak to proběhlo a jak to dopadlo.

Kdo v sobě cítíte z čteného strach, zlost, vztek, závist ... ujistěte se, že jsou to Vaše emoce a dál mé příspěvky (ve vlastním zájmu ) nečtěte.

Vy, kteří se chcete uvnitř sebe bavit, bavte se dobře, přeju to všem, vím, že sdělená radost se šíří geometrickou řadou i na poslední? cestě.

A tak jsem se mentálně připravila na let přes Pacifik rozloučením s draky u Úlibic