Jen rozhodování. Celý život si děláme sami, stále žijeme důsledky našich rozhodnutí. Teď už je to jasný, jsem podváděná...
Jen rozhodování. Celý život je jen důsledkem našeho rozhodování. Celý život si děláme sami, stále žijeme důsledky našich rozhodnutí.Stále hledám odpověď na otázku : “Jak žít správně?”
Teď už je to jasný, proti všem jeho dosavadním řečem a činům jsme se teď už několik dní neviděli, neozývá se mi, na mou poslední zprávu, že teď zrovna nemůžu, už mi neodpověděl. V břiše cítím divnou tíhu, marně si v hlavě tisíckrát přehrávám, že níc, pohodá, bude to dobrý.
Je to jasný, jsem podváděná.
Ta tíha v mém břiše je tmavá, těžká, hustá a lepkavá, zdá se mi, že nestudí. Nechci ji.
Chci jeho!
Rozpláču se. Asi vzteky, že jsem obětí. Já to věděla! Nejspíš jsem obětí svého chtění. Musím něco udělat ? Tíha ve mně tvrdne. Uskutečnit čin to je přece doménou chlapa. Chlapem já ale nejsem. Tak počkám. Jenže co s tou tíhou v břiše ? Nastupuje racionální vysvětlování, tzv. zpracovávání. Zvenčí naučené pravdy: Hlavně nepotlačovat! Emoce jsou vzácným důkazem lidskosti. Jsou nesmrtelné. A ovládají nás. Dopamin. Emoce jsou tělesné děje. Jasné, že ani moje tíha v břiše se hlavě podřizovat nechce.
Zvenčí naučené pravdy nejsou logické. Jsou nefunkční, jdou proti člověku. Cítím, že vybouchnu !
Slunce prostě svítí, louky normálně voní, já jdu sama a je mi hnusně.
Neracionálně skáču, pláču, tluču, tančím, řičím, křičím… a pak unavená padám do trávy, oči nechci otvírat, cítím tu děsivou tmu v mém břiše, střemhlav padám do ní do hloubky, letím uzoučkou spirálou v zákrutách až dolů ke dnu… Bolí to strašně. Jsem podváděná, naletěla jsem. Stalo se to, čeho jsem se bála. Slzy už ani neotírám.
Tmou ale začíná ve mně uvnitř svítat, tma se nově přiblížuje a odhaluje, ukazuje se mi klidně v plné své nahotě - mé zranění, můj vztek, zoufalství, bezmoc, strach, jakoby se rozpouštěly.
Sledovat vnitřní břišní svítání mě baví, zavřené oči líp vidí, že všechno jde ve skutečnosti úplně pomalu, tělem se mi rozlévá hebko a něha, na tváři pociťuju úsměv. Pak ráda otevírám oči.
Teď Slunce svítí Božsky, louky voní omamně, já jsem sama všude a ve všem.Mám radost, jsem vděčná za život.
Je mi k smíchu, že jsem podváděná. Celý život si přece tvoříme svým rozhodnutím.
Vždycky mám dvě možnosti, buď jdu pohodlně nahoru vlevo, takže tmu sevřu a posílím, přidržím ji utajenou, tvrdnu, tak už to dobře znám. Nebo se odevzdám do hloubky bolesti svého uvnitř a pak se můžu odevzdat k cestě vzhůru doprava. Tam je sice všechno nejisté a cesta chvíli bolí, ale odevzdanost pak přináší poznání, razjasnění a světlo.
Za tu pitoreskní situaci, co se mnou udělalo, že mi pár dní nezavolal, vlastně děkuju Vesmíru. “Nahoře” si musí myslet, že my lidi jsme úplní blbci, když stále nechápeme, že důležitější je to uvnitř, než to venku. Byla jsem podváděná kým ?
Obohacená hlubokým poznáním obklopená přírodou radostně stříhám růže a prozpěvuju si. Opodál prudce parkuje jeho auto. “Co se děje, napíšeš mi, že teď nemůžeš a pak se celý týden neozveš? křičí na mě z dálky sotva vystoupí a pospíchá ke mně. “Myslela jsem, že …” přerušil mě otázkou: “Věřil jsem svým citům, že ty žiješ sebeúctu a ne sebeklam. Tím jsi pro mě byla jedinečná! Co se teď děje, blázníš? “
Odpovídám vzorně: “Nene, nic, jasně, že ty cítíš správně. Tím že žiješ otevřenost jsi pro mě jedinečný. Jen někdy mně zrcadlíš můj stín.”.
A vám všem přeju taky prima víkend ;-).
