Píšu klidně a radostně tento vzkaz všem, inspirovaná Vítězslavem Drozdem. Také on si může myslet (a zdvořile i psát) co chce, mě rozesmál, jak bohapustě si je jist správností své nadřazenosti a oprávněním profesory nazývat cvoky.
Všem čtenářům i komentujícím nejen můj článek úvahy, je-li hrůze mezi lidmi nutná, píšu tento vzkaz: Také pan Vítězslav Drozd si opravdu může myslet (a zdvořile i psát) co chce, mě rozesmál, jak bohapustě si je jist správností své nadřazenosti a oprávněností odsuzovat druhé.
Až se pan Drozd (a jemu podobní) přirozeně bez zásahu invazivní medicíny uzdraví z karcinomu (třeba plic, jako já), pak zcela přízemně, ale nezávisle, se dokáže privátně celých 30 roků živit velmi racionální profesí, při tom sám poctivou výchovou dovede dva syny až k promocím, doma každému ze svých rodičů bez bolesti smířeným zavře naposledy oči, postaví ve svaté přírodě krásný dům bez jediné koruny daru, půjčky či dědictví, ve volném čase pomůže s osobnostními problémy mnoha stovkám dalších klientů a ještě procestuje celý svět, pak se můžeme vedle sebe postavit a "jako chlapi" se poměřit, kdo z nás dvou je víc "zoufalá ezoterička", potažmo kdo snad má právo profesory nazývat cvoky.
Pak i pan Vítězslav Drozd možná pozná, že každý člověk nese plnou zodpovědnost za to, co on sám cítí, co říká a co dělá, a jen "oni" nesou svou zodpovědnost za to, co si o tom (a o něm) myslí.
Zkrátka, že svaté je jen to, co funguje. Bez agrese a bez boje.
Děkuji všem.
