Orgasmus.

 "A co ti tvé časté známosti se ženami přinášejí ?" zeptala jsem se ho odvážně. Aniž by se pohnul, statný stál dál vedle mě, přes Vltavu se díval daleko do noci a odpověděl klidně, ale moc smutně:  "Že si je rychle a lehce užiju."

Po chvíli ještě smutněji dodal: "Občas" a podíval se na mě.
Kdyby nebyla tma, určitě by byly vidět jeho krásné oči zvlhlé bolestí, kterou jsem z něj cítila.
Propadla jsem se do pocitu provinění, že můj orgasmus je vždycky hluboký a zároveň kosmický, až k extázi velmi pomalý, a skoro vždycky brutální. A že pak několik dní chodím v běžném životě lehce povznesena nad Zemí a nemůžu s tváře setřást ten úsměv, který, teď už chápu, některé provokuje.
Napadlo mě, že tělo je vlastně každému z nás potřebným vězením.
A že každý orgasmus je jen různě velkou nebo malou vraždou části našeho ega, kdy okovy praskají. 
Zachtělo se mi, tomu stárnoucímu, chladnému, sexy borcovi, co ve skutečnosti místo "užiju" použil úplně vulgární sloveso, jen pohladit tvář.
Aby našel odvahu zas pocítit svou duši. 
 

Autor: Marie Voříšková | čtvrtek 15.8.2019 9:26 | karma článku: 13,83 | přečteno: 581x