Ověřuji totiž, že jsem nesmrtelná. Zdroje: MUDr. M. J. Stránský ;- Mobil nás připravuje o to nejcennější ; RNDr. Vojtěch Ullman - Cestování časem ; Platón (Aristoklés 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) - Dialogy.
Ověřuji, že jsem nesmrtelná.
Zdroje : - Můj život současně tehdy, teď i pak;
- MUDr. M. J. Stránský - Mobil nás připravuje o to nejcennější - Přítomnost.cz, ;
- RNDr. Vojtěch Ullman - Cestování časem - AstroNuklFyzika. ;
- Platón (Aristoklés427 př. n. l.–347 př. n. l.) - Dialogy - Tatran, 1990.
Možná bych do “ozdrojování” měla připsat i článek blogera i.Dnes pana Ladislava Větvičky, zvláště jeho poslední článek o cenzuře - Po socialismu internacionalnim a nacionalnim žijeme v socialismu multinacionalnim - protože ten mě v mém vnímání, uvažování a myšlení také výrazně posunul. Díky.
Totiž od narození jsem bývala poctivá a pravdomluvná holka a vyjadřovala jsem se otevřeně. To nejspíš nejen proto, že poctivost, pravdomluvnost a tvůrčí činorodost jsou vlastnosti vrozené každému člověku. Možná také proto, že tatínek mně od malička říkal, že největší lidskou zrůdností je lež, a proto, že mi pomůže kdykoliv v jakémkoliv průšvihu s jedinou výjimkou, když zjistí, že lžu. Pro mě nebyl problém rychle zjistit, že tatínek myslí všechna svá slova přísně přesně jako strojař, jímž byl, a tak i ve svém nepřijetí lží, byl zásadový a tvrdě nekompromisní.
Po nechvalně proslulém roce 1968 říkal rád veřejně a nahlas, že za Dubčeka položí svůj život a svůj názor nezměnil a přijal hrdě, i když byl za to společensky exkomunikován. Jeho bratr Vraťa, lékař, strýc mnou milovaný pro svou nezkrotně naturalistickou povahu, tehdy emigroval do Německa, zaslechla jsem jen, jak bráchovi krátce řekl, aby se šel se svou láskou k vlasti vycpat, že on chce nechat žít svou rodinu ve svobodě.
U nás doma se pak dál říkalo, že o tom, co se píše v novinách, si každý má právo myslet co chce, ale když tu chceme zůstat, protože my jsme věrni vlasti, na veřejnosti je třeba mlčet a čekat.
Dospělí o mě říkali, že se dobře učím a jsem hodná a nezajímalo je, že mně jejich slova zní nějak divně podezřele nečestně. Maminka říkala, že za mé přijetí ke studiu práv alespoň na odvolání, bych měla být vděčná socialistické společnosti.
Vraťova rodina žila za železnou oponou asi svobodně, my doma u nás jsme milovali Čechy a byli vděční všem a podřízeni mocným. Táta, když občas popil trochu víc dobrého francouzského koňaku, co dostal komplikovaně přes několik prostředníků z Německa od svého bratra, se se slovy, že má bráchu zrádce a kolaboranta, samou láskou k němu rozplakal. Cítila jsem neracionálně, že se mu stýská, že má bráchu rád.
Práva jsem ale studovala nadšeně, a tak jsem v socialistické společnosti bystře vnímala, že je nepatřičné se pozastavovat nad tím, že povinná studentská aktivita v pásové výrobě v Avii Letňany se oficiálně označuje jako “právní praxe”. Jezdili jsme do té práce my studenti spolu s dělnickou třídou tramvají č. 31 z Petřin přes Stossmayerovo náměstí až do Letňan, odjezd od petřinských kolejí denně přesně v 5 hodin 14 minut.
Vstávám ráno ráda, ale jen když mě pomalu budí paprsky slunce, nebo něžný milovaný. Naopak při nutném vstávání na povel budíku své tělo popírám, nechci vnímat nic, jen jdu . Jsem přece čestná, vděčná, podřízená a hodná. Právě dvacetiletá.
Jdu mechanicky jako robot, nevnímám kudy kam.
Pak se probírám v leže, nade mnou v elipse cizí obličeje, pohnu levou rukou, pod sebou mám nějakou gumu, všechno stojí. “Zavolejte sanitku!” slyším, jak někdo křičí.
Jediný rok nato, po čtvrt století manželství, opustil padesátiletý tatínek moji maminku, protože, jak trvale říkal, on je čestný muž a když se teď zamiloval do cizí ženy, musí hned odejít, protože on se nebude pokrytecky ku.vit, jako všichni. Nevěra je přece lež.
Jsem asi nutně taky trochu po tátovi, protože když mě v manželství mé patnáctileté čekání na lásku, oporu a něhu (jsem přece podřízená, čestná a hodná) těsně po třicítce dovedlo ke karcinou plic, nedokázala jsem být nevěrnou a tak jsem se rozvedla. Nevěra je přece lež.
Po dalších skoro třiceti letech jsem poznala mladý krásný pár, ona vdaná se nastěhovala ke svobodnému mládenci a nikdo nikomu neměl potřebu nic vyvětlovat ani když se jim narodila nádherná holčička. Mohla jsem ji parkem vozit v kočárku a oblažovat se pohledem na její čistou úplně neposkvrněnou tvářičku, viděla jsem se v ní. Rostla jako z vody, teď už chodí do školy. Tady už není čas sledovat pravdu, nebo lež, její rodiče jsou zajedno, je třeba hlavně tlačit na rychlost, výkon a zisk. Dlouho jsme se s holčičkou neviděly.
Brzy ráno se v Praze budím tím krásným čistým úplně nepovinným způsobem s prvními paprsky slunce a vnímám neodbytné nutkání ještě teď před prací sednout do auta a rychle jet domluvit schůzku s tou holčičkou, ve které se vidím. Chápu, není čas, proto mi telefon nebrali. V jejich domě nikdo, uvnitř mě se rozlévá ten bezrozměrný klid, že všechno je správně, jedu tedy ke škole. Teprve tady, na Strossmayerově náměstí se sama sobě směju, jsou přece prázdniny, určitě odjeli na hory.
Současně cítím kolem sebe zvláštní sametově hebké světlo, lehounce mi šumí v hlavě, do očí se mi derou slzy štěstí, že v jediném okamžiku vidím celý svůj dosavadní krásný život a má hlava připouští : Nojo, je to právě čtyřicet let, co tady, na Strossmayeráku byla brzo ráno zastavena veškerá doprava, protože v jedenatřicítce omdlela nějaká studentka a odváželi ji do nemocnice Na Františku.
Nene, žádný tranzovní stav, normálně vnímám své tělo, že stojím nohama na zemi a pocucávám kávu z nové Antonínovy pekárny, nene, není to ani obyčejná vzpomínka, celé ty roky jsem na tu bezvýznamnost nevzpomněla, teď jsem si jistá, že jsem zároveň v čase tady i tam moje tělo jde na zastávku, nastupuju do tramvaje, jedu na Petřiny a zpátky, sedím tiše u tramvajového okýnka, dívám se nehnutě ven, teplé slzy mi hřejou tvář, cítím, že mažu paměťové stopy ve svém mozku a cestou zpátky natahuju nové.
Na Hradčanské mezi mnoha čekajícími stojí slečna v barevných teplákách, přes levou nohu obrovský nápis THE FUTURE IS NOW. Jen se usměju a děkuju všem.
Projela jsem tělem i v mozku znovu ty části mé cesty, kdy jsem zcela podřízená autoritám a systému, protože z lásky k vlasti máme mlčet, raději dovolila zmrtvit své tělo, než bych zmeškala jednu směnu “právní praxe” v pásové výrobě ; kdy jsem uvěřila manželovi, že cítím zbytečně moc a měla bych být víc normální ; a kdy jsem se pak mnohokrát styděla, že nechápu, že pokrytecké agresivní mlčení není lží.
Všechny ty mé příhodičky jsou vlastně úžasně veselé.
Shora citovaný neurolog, Martin Jan Stránský, podle svých slov narozený v New Yorku rodičům disidentům, žijící dnes v Česku, stále přednáší na lékařských fakultách UK a Yale, v Přítomnosti.cz píše : “Je klíčové si uvědomit, že sociální sítě jsou vymyšlené jen a jen proto, aby prodávaly vaše osobní data dalším organizacím. Ještě horší je, že jsou sestavené tak, aby vedly k nárůstu návykovosti a závislosti, a to i přes neurologické mechanismy, které se přímo měřily při jejich tvorbě. Jejich nadměrné užívání vede ke stupidifikaci a k prostému narušení mezilidských vztahů. Tato návykovost aktivuje v mozku stejné trasy jako u lidí, kteří užívají heroin. Negativní dopady jsou totožné… Život na této planetě je plný ukázek toho, jak zvířata i lidé přišli o určitě schopnosti. Jaká naše schopnost je nejvíce ohrožena? Být humanitní.”
Podle RNDr. Vojtěcha Ullmana, působícího na Klinice nukleární medicíny FNsP v Ostravě, je cestování do budoucnosti reálně možné s využitím efektů STR (rychlost blízká světlu) nebo OTR (silná gravitace, černé díry). Cestování do minulosti je pro makroskopické objekty pravděpodobně nemožné. Pro elementární částice(moje pozn.: podle mě naše mysl) jsou uzavřené časové světočáry v zásadě možné, jejich důsledky se zkoumají v různých variantách unitární teorie pole (např. v teorii superstrun).”
Z myšlenek filozofa Platóna před 2500 lety můžeme citovat :
“ Duše je nesmrtelná, jejím cílem je poznání a nadsmyslový svět.
Svým vstupem do těla ho duše oživuje, s jejím odchodem tělo umírá.
Tělo je pro duši vězením, těžkým závažím, příčinou zla.
Cílem života je duchovní štěstí. Nejvyšším duchovním cílem je uvidět pravdu.
Nejdůležitější ctnosti jsou moudrost, umírněnost, statečnost. spravedlnost.”
Konečně i z článku blogera Ladislava Větvičky pod vtipným názvem Po socialismu internacionalnim a nacionalnim žijeme v socialismu multinacionalnim…. jsem konečně pochopila, že kdekoliv a kdykoliv člověk sapiens musí být věrný mocným, a to se projevuje tak, že je poslušný, neboli hodný. Nebyla jsem si ale jistá, kde se nachází hranice mezi nedovoleným propagováním na straně jedné a šířením cizích myšlenek bona fide na straně druhé.
Dosud jsem si totiž svobodně myslela, že nedegenerovaný člověk od přírody nelže a je humanista, proto se s druhými může rád dělit o radost. Proto jsem zveřejnila článek Teodora Koťátka, se souhlasem autora, samozřejmě. Jenže nene, admin mi vysvětlil, že to je nedovolená propagace a šups na soukromý blog veřejnosti neviditelný. Od Teodora Koťátka už nic nezveřejním, jsem hodná a věrná vlasti a tak mlčím a počkám. Všechno je správně, alespoň jsem se dozvěděla, že nějaký veřejnosti neviditelný soukromý profil blogera existuje a dokonce, zažila jsem tu přízeň dalších lidí, kteří mé články i na soukromém čtou, a jsou ochotni mě na “soukromý profil” upozornit.
Resume :
Věrná systému autorit a nevěrná své duši už jsem byla. Měla jsem velký strach.
Nově odmítám být hodná a pokryteckým mlčením ubližovat všem. Ctím svou duši v její čistotě lidského svědomí, můj strach mizí.
Řeknete mi, že jsem zlá, když říkám svou čistou pravdu otevřeně i když bez agrese ?
Odpovím vám klidně, že jestli cítíte strach, nebo vztek, jsou to vaše emoce.
Strach a zlo se totiž šíří z nás zevnitř ven, proto je nelze zastavit ani přeměnit nikde jinde, než uvnitř.
Manipulace člověka člověkem zvenčí funguje jen dočasně.
Příroda je dokonalá v geniálně jednoduché rovnováze všeho.
Proto nás mnoho současných vědců dávno po Platónovi inspiruje shodně tím, že jsme nesmrtelné duše v pomíjivých tělech.
Je jen na nás, co s tím uděláme.
Mně je v tom dobře. Tak se (s)mějme !
