Nejde jen o očkování. Jde o život.

Psychiatr mi řekl: " Viděla jste jak se chová? Normálně vypovídal! Ale... my mu tři měsíce aplikujeme intravenózně silná sedativa! On tu léčbu prostě vyblokoval, ani o tom neví...". A tak se na Blog iDnes po dvou letech vracím...

Takové info,že "Nejde jen o očkování. Jde o život." ke mně došlo v celostních souvislostech dnes, před pondělním ránem, 22. 11. 2021.

V tom stavu přítomnosti, kdy o sobě vím, ale k aktivnímu životu mimo tmu ještě probuzená nejsem, a spánek už taky netrvá. Možná mozková frekvence alfa, řekli by asi někteří ezo nebo racio chytrouši.
V tom stavu jsem se ocitla náhle tam, před víc než dvěma desetiletími, už po uzdravení mé smrtelné nemoci plic bez zásahu invazivní medicíny, krátce po složení zkoušek pro správce konkursních podstat, protože, to se ví, ten strach, že svoje děti teď neuživím za trest, že odchodem od manžela jsem si dovolila příliš, mě tehdy stále věrně doprovázel. ?

Moje niterná polovina v bláznivé Viktorce cítila jistě, že dokud muž sám svůj ztvrdlý strach z citu a emocí nezačne rozpouštět, udusí se vedle něho každý/á, kdo včas neuteče. Snažila jsem se přijímat klidně, že do té šťastně uzdravené trubky, vděčné z vědomí, že žiju a můžu se starat o své božské syny, jsem uzrála zcela neracionálně.

Tak neracionálně jsem se tehdy také okamžitě přihlásila na zkoušky správců konkursních podstat. Už jsem si neposlušnost k neracionálním pokynům mého Uprostřed zapověděla, brala jsem vážně info shora: "Pracuj a rozpouštěj svůj strach!"

Moji racionálně zralí kolegové advokáti nepoznali "můj" zážitek blízkosti smrti, navíc měli vesměs poslušné a poddajné manželky, takže logicky i doma prosadili čistě racionální směr vývoje, že přece jde především o peníze. V seznamech správců konkursních podstat vedených krajskými soudy proto bylo, zcela logicky, zapsaných konkursních správcůminimum, někteří kolegové mně dokonce dobrosrdečně radili: "Seš blázen? Budeš dřít v bankrotech zadarmo? Neviděla's odměňovací vyhlášku? Počkej, až se změní...”.

Jenže to víte, moje duše je rebel, na mainstream se laskavě usmívá a mě tlačí svou cestou. ?
Občas, když už se mojí bláznivé Viktorce Uprostřed zazdálo, že se mnou nevydrží, kopla mě nějakým brutálně suchým kašlem a informací od původních přírodních národů, že duše nikdy nechybuje a informuje nás vždycky správně přesně pro naše poznání rovnováhy všeho. ?

Protože v rovnováze, jak říkali indiáni, funguje jen to, co je svaté.

Tedy já byla v těch správcovských seznamech zapsaná skoro sama, a konkursním soudcům v našem kraji tak nezbylo, než mě během prvního půl roku ustanovit do funkce správce hnedle šesti úpadcům. Začala jsem si vesele poskakovat a jako ta šťastná trubka jsem si dovolila z radostných výsledků svého života odvážně dovozovat, že "nahoře mě milujou" proto mi posílají dostatek práce. Dřela jsem do úmoru šťastná z klidných spících tváří mých synů a děkovala jsem nebesům, že děti "mám", protože bez nich a bez své nekompromisní povinnosti je vychovat v dostatku všeho až k jejich Pravdě, bych tehdy nebyla schopná žít dál.

?Tak mi Vesmír při zpeněžování jakéhosi obchodního celku poslal do cesty Miloška, charismatického ředitele svého holdingu, ztepilého strojaře, toužícího po dalším poznávání všeho.... Koupil ode mě v konkursu ten obchodní celek, a já jsem ráda vděčně na dálku cítila, že On je mi tou skutečnou oporou a ochranou muže, když já nemám nic víc, než tělo metr šedesát a dvě děti. ?

Občas mi zavolal, řekl "Marjenko, co děláš, mně se nechce pracovat...", já jen slastně vydechla, on byl za hodinku se svým fárem v centru našeho města, kde jsem měla kancelář, a zjevně mou přítomností oblažen až ke smíchu nás odvezl někam k lesu. Z kufru auta něžně vyndal lahvinku suchého sektu a dvě zelené sklenice píšťaly (přímo z výhně od sklářů s neskrývanou úctou k nim), rozhodil do mechu a jehličí svou dříve čundráckou celtu a řekl pevně: "Tak poď, lehni si ke mně a povídej, co jsi zase přečetla." ?

Měl silné klidné ruce a bystrý úsudek, já jsem několik roků s obdivem nasávala pravidelný tep srdce z jeho hrudníku jako tep nesmrtelnosti světa a absolutní rovnováhy všeho... a vyprávěla jsem o poznání nabytém z knih, když jsem při té denodenní advokátní dřině celé noci četla. ?

Až mi Ing. Milošek jednou řekl: "Marjenko, já jsem se dopočítal k tomu, že zkrátka rozum nestačí, že to nemůže být jinak, než jak říkáš, jak to žiješ a jak jsi vyčetla. Člověku nesmí chybět cit.”
Po letech, když jsem nepodříditelná mainstream realitě už z města utekla na to svaté místo v Ráji, kde jsem nechala postavit dům, a naše cesty s Miloškem se poklidně rozdělily, začala jsem (zas neracionálně s touhou poznávání nových nejistot) přijímat i soudní ustanovování obhájcem ex offo. ?

Ve věci mého nového klienta (mladého, vysokého, pohledného, zjevně i psychicky zdravého), obviněného ze znásilnění, jsem tak vyjela k policejnímu výslechu do vzdálené psychiatrické léčebny. ?

Výslech probíhal standardně klidně, když jsme skončili, policista sklízel počítač a ošetřující lékař se zvedl k odchodu, obviněný se posunul stranou ke mně a s důvěrou mi tiše řekl: "Prosím Vás, mohla byste mi zařídit, abych si mohl venku vykouřit jednu cigaretu? Já jsem tři měsíce neviděl slunce."

Mně páteří projela jistota jeho síly citu lidskosti, že to, jak určitě a smysluplně vypovídal, že neznásilnil, znásilnit se nepokusil, ani znásilnění nepřipravoval, nejspíš není fabulace, jak jsem ji od některých jiných obviněných, obžalovaných a dokonce i odsouzených už znala, a tak jsem vyběhla za odcházejícím lékařem. Zachytila jsem ho už v průchodu na schodiště a svěřila mu svůj požadavek.

"Vy si to vezmete na zodpovědnost?" zeptal se mě z očí do očí moudře rovnovážně bělovlasý pan doktor.
"Všude tady kolem zahrad je ostnatý drát a policista blízko, co by se mohlo stát?" podivila jsem se s vědomím mého handicapu, že psychiatrické medicínské vzdělání mi chybí. ?

A jak jsme tak dva svobodně stáli proti sobě, už za těmi dveřmi, které ani zevnitř nemají kliku, na chodbičce mezaninu mezi dvěma schodišti, doktor se ponořil kamsi k sobě dovnitř, bradu si vzal do pravé ruky, zadíval se šikmo dolů schodištěm a řekl do vzduchu s neskrývaným údivem:

" Viděla jste jak se chová? Normálně vypovídal! Ale on by měl jen ležet a pospávat, maximálně dvakrát denně se přešourat na toaletu a zpátky! My mu tři měsíce aplikujeme intravenózně silná sedativa! On tu léčbu prostě vyblokoval, ani o tom neví!” Pak se odmlčel a skoro rezignovaně dodal: “Tak běžte kouřit.” a pomalu se dal do pohybu se schodů dolů. ?

A tak všem děkuji, ráda na tu edukaci vzpomínám a pro přítomnost poctivě sama k sobě opakovaně žiju tu indiánskou Pravdu, že svaté je jen to, co funguje. ?
Že i Vaše cesta je jen pokračováním Vaší volby, ať už v sobě volíte odvážně RADOST, nebo raději pohodlně STRACH.

A tak aktuálně šťastně zdravá, trvale bez jakýchkoliv nepřirozených závislostí, zůstávám vděčná, že každý se můžeme i vakcínovat spravedlivě a dobrovolně.
Protože nejde jen o očkování, jde o život.
P.S. Fotka je aktuální info z mé cesty k Roudnici nad Labem. 

© Mgr. Marie Voříšková, advokát, psáno pro ADVOKÁTNÍ DENÍK.