Jak dlouho? Zeptala se mě moudře paní Andrea. Její hlubokomyslná otázka mě potěšila, je jistě inspirativní pro všechny, děkuji. Totiž Andrea se dotkla (empiricky viděno mnou) podstaty každého lidského života - touhy po poznání.
V dobách svých nejtěžších, před mnoha lety jako vdaná mladá maminka dvou malých synů,
já náhle s diagnózou karcinomu plic, sama bez pomoci kohokoliv (rodičům jsem to neřekla a manžela to nezajímalo), probleskl na mě, se zavřenýma očima stulené v posteli v niterném prožitku zoufalství nekonečné tmy, z té tmy shora malinkatý paprsek světla, celým tělem mi projelo jakési sladké teplé pohlazení a "šíleně" jsem se rozplakala. Pak jsem se pomaličku vracela...
Začala jsem ty zážitky sledovat, staly se mi sebeléčebnou drogou.
Za čas lékaři konstatovali, že "se to asi zmenšuje", a můj život se od základu změnil.
Za posledních 30 roků praxe (i advokátní) jsem skrze mnoho stovek klientů mohla sledovat jejich velmi podobné procesy sebe/poznávání.
Ráda také sleduji v posledních letech závěry vědců z nejrůznějších oborů, které se shodují v CELOSTNÍM pohledu na svět i zázrak života - na hrozbu plošného mizení citu lidskosti na planetě Zemi.
Kosmologové například tvrdí, že ve Vesmíru existuje mnoho malých černých děr, a ty se stále nějak komihají, dokud se k sobě nepřiblíží úplně a tak dokud nedojde k jejich spojení. A všechny ty černé díry pohlcují ze svého okolí cokoliv se jim přiblíží... Co se pak děje dál, o tom (asi) vědci zatím mnoho nevědí.
My ale můžeme zužitkovat svou empirickou zkušenost s tmou, že není třeba "se v té bolesti plácat dlouho", jak se ptala Andrea, ale je třeba se jí STATEČNĚ dost HLUBOKO ODEVZDAT.
Říkám odevzdat bez myšlenek, protože těmi nás vládnoucí ego strhává zpátky k sobě.
Když se odevzdáme své tmě emoční bolesti úplně, vytryskne odkudsi světlo radosti, čilosti a sebeuzdravení... spontánně. Jen si to vědomě nemyslete, to by byl sebeklam.
Světlo přichází samo vždy adekvátně dovršení patřičné dávky emoční bolesti.
Děkuji Andree za tu otázku.
Pokud pocítíte potřebu doprovodu, můžete se mi kdykoliv ozvat. Ať už tomu budeme říkat uprostřednění, sebekázeň, kontemplace, uvnitřnění, pokání, nebo nějak jinak, teprve niterným přijetím sebe postupně budete schopni milovat i své nepřátele, protože už budete milovat svou duši, sebe, člověka naplněného světlem. Protože tmu už jste poznáním přestali odmítat.
To není žádná povrchní hra na dobro. Je to dřina jako život sám!
Všem držím palce.
