K diskusi k mému článku “Jen se ptám, zda dezinformace…” mé srdce plesá z moudrosti Bohumír Šimek, Jan Karásek, Pavel Chmelík, Miroslav Pavlíček. Hlava s úsměvem žasne nad příspěvky Jaroslav Herda, Jaroslav Kvapil, Karel Boháček.
Dovolila jsem si napsat na iDnes Blog svůj názor v článku z 23.11.2022 pod titulkem “Jen se ptám, zda dezinformace…”. A strhla se diskuse.
Srdce mi plesá z moudrosti pánů Bohumír Šimek, Jan Karásek, Pavel Chmelík, Miroslav Pavlíček a řady dalších lajkujících. Moje hlava žasne nad příspěvky pánů Jaroslav Herda, Jaroslav Kvapil, Karel Boháček…
Děkuji srdečně všem, povznášíte mě k dalšímu sebe/poznávání.
Jsem totiž žena veskrze netechnická. Neumím nastavit svůj MacBook Air, aby mi hlásil, že někdo v Blogu iDnes na můj článek reaguje, ačkoliv běžně je mi robotem poslušně hlášeno, že někdo z mých oblíbených autorů napsal něco nového. Některé čtu zvlášť ráda, děkuji, jsou mi vždy povzbuzením duše.
Jenže dnes, těsně před vypnutím PC, znáte to, abych poklidila a vymazala…, v rychlosti jsem nakoukla sem, jestli někdo neregoval. A strhla se mela. Snídaňová káva mi stydne, vaření oběda odsouvám, vykulená čtu v diskusi 30 příspěvků.
Totiž opravdu jsem žena veskrze netechnická.
Neumím na jakékoliv jednotky míry odhadovat vzdálenosti ani plochy, někdy mě děsí zvuky čerpadla ze studně ve skále, co mi přivádí bez chloru do domu vodu, nerada slyším poryvy větru, když si pohrávají se střechou nad mou hlavou na kopci Českého ráje v podhůří Krkonoš. Neumím racionálně vysvětlit, proč tedy nejsem raději ve svém krásném azylu pod střechou bytečku na pražských Vinohradech, když jsou tam obě okna na jih a pod sluncem se tam tak dobře daří květinám. Racionálně nevím, proč mám raději měkké a volné oblečení, než módní tvrdé a ostré. S iluzorním dojmem bezpečí se nořím do svého milovaného Volvo a ráda svým citem slyším jeho šumění jako spokojené živé bytosti, ačkoliv nemám tušení, co se skrývá pod jeho kapotou. Zkrátka neumím počítat, ale žiju si (už) radostně beze strachů. Řeknete jako užitečný idiot? :D
Já řeknu, že beze strachu, protože jsem se (už několikrát) skamarádila se smrtí.
Můj táta, skvělý strojař, říkával jistě důvodně, ale přece jen trochu rozpačitě, že mně nepomůžou ani tři vysoké školy, že jsem ztracený případ, protože nejsem schopná se naučit počítat logárem a pořád lítám někde v oblacích. Myslel si, chudák, to skoro až do své smrti, že řešením všelijakých nepořádků světa je ĆLOVĚKOVA RACIONÁLNÍ TVRDOST a ŘÁD.
A tak jsme do sebe názorově naráželi, dokud mi to osudové pondělí, brzo ráno před sedmou, deset roků po smrti mojí mámy, nezavolala tátova na smrt vyděšená žena: “Maru, přijeď hned, nevím, co mám dělat, děda leží vedle mě asi mrtvej.” Do té doby vlastně zdravý šťastný člověk, už skoro 80 letý.
Mojí mámu, když v mých 41 náhle ochrnula na celé tělo, jsem před její smrtí ošetřovala doma ve své posteli na revers, a bylo to krásné. Už nemohla nikde běhat a do nekonečna sloužit druhým lidem, jak to dělala celý život. Tak byla konečně ráda, že já, tak divná a silně neracionální, se nechovám úplně normálně, tedy ji nedokážu nechat v LDN (Léčebně dlouhodobě nemocných), kam “spádově patří”, jak normálně mi řekl ošetřující lékař. Byla veselá, hovořivá, dokonce vtipná, často plánovala, co udělá, až vstane. Zjevně netušila, že už nikdy nevstane, lékaři řekli “stav nevratný”.Já neracionální říkám, Bůh ji miloval, byla zastavena, když celý život poctivě sloužila jen druhým.
Nedokážu vyjádřit slovy, jaké blaho se v člověku rozlije navždy, když může svým rodičům naposledy zavřít oči s vědomím, že odešli doma, ve spánku, bez bolesti, zjevně beze strachu a možná i s důvěrou…
Je to podobné blaho, jako to, co jsem pocítila, když jsem se jako maminka dvou malých kluků po 15 letém manželství s normálně nemluvným IT speialistou bez jeho schopnosti pohladit kohokoliv, od mě ošetřujících lékařů dozvěděla, že můj plicní karcinom se asi zmenšuje. Toužila jsem dát lásku ještě aspoň těm dětem, nenechat je tady v tom tvrdém a suše racionálním soukolí. Vis maior mě vyslyšela. Tohle blaho přeju všem lidem.
A těm, co by se dál chtěli se mnou neracionální racionálně handrkovat, jen vzkazuji:
Než začnete kohokoliv kritizovat, soudit a snad dokonce i nenávidět a odsuzovat, zkuste odvážně spadnout ze své nade vše povýšené hlavy k sobě dolů, do své vnitřní tmy ke svému solar plexus. Protože dokud to, co tam dlouhý čas zadržujete, svými zážitky v těle nepoznáte, nemůžete to ani přeměnit, a tudíž ani ze sebe vykořenit.
Všechny závislosti a “zvenčí řízené” ideologie, meditace, přeprogramování, překódování, kvantování… vedou jen delší cestou zpátky k Vašemu bodu nula. Jako Uroboros. Stvoření je geniálně jednoDuché.
PAMATUJTE NA SEBE, když třeba :
První profesor lékařské psychologie v ČR, Radek Ptáček, řekl: “Člověk není racionální tvor. Člověk je emocionální bytost, jen občas schopná racionálně myslet.“
Ze tří generací světově známých neurochirurgů Benešů, řekl Vladimír: “ O celých 90 % kapacity mozku nevíme k čemu je, a co dělá.”
Prorektor Univerzity Karlovy Miroslav Bárta napsal knihu “Sedm zákonů” o tom, jak se civilizace rodí, rostou a upadají jistě proto, abychom si každý mohli vybrat zda kolaps, jako těch pět před námi, nebo život, protože my jsme teď civilizace šestá, kde jsou ony zákony zase naplněny.
Člen britské královské lóže, kosmolog Martin Rees už dávno před covid aférou řekl: “Člověk může život přenést do jiných světů jen za předpokladu, že ho dřív nezničí sám už na Zemi.”
Třeba Tomáš Akvinský už ve 13. století věděl, že “Dobré se samo šíří víc, než zlé.”
A konečně Védy dávno před naším letopočtem zaznamenávají, že “Průměrný vývoj lidského ducha má záměr poznat všecko. K tomu spotřebuje asi 1,430.000 inkarnací. A to všecko je TEĎ.".
To je Vaše mysl, ve Vás možná rovnováha citu a rozumu.
Vyzkoušejte, poznáte.
Moje "pseudofilosofické ezobláboly" :D jak je některý z pánů diskutujících tehdy nazval, stojí výlučně na mé empirii.
Nesčíslněkrát jsem za 30 roků své praxe s několika tisíci nejrůznějších klientů byla u toho, když oni se hluboce citovým prožitím svých bolestí přirozeně sebeuzdravovali, a do života se vraceli v pokoře smíření s vědomím, že všechno je správně, co není radostné, to je užitečné.
Jen žádné chytré anylýzy! ;-)
I Vy si vybíráte, Vy o sobě rozhodujete.
Možná pak pocítíte, proč se rusky břicho řekne “živót” a život se řekne “žízeň”. Tomu se šťastně smáli už před 20 lety šťastní dva Ukrajinci, bratři, co v Kyjevě vystudovali letecké inženýrství, a pak rádi manuálně pracovali v Česku. Přišli mě poprosit o “nějaký igelit, aby suť (kterou vybourali při rekonstrukci mého domu) nemuseli dávat na trávu.”.
Možná cítili, že mám ráda všechny lidi, protože smrti se už dávno nebojím a s tvrdě bojovnými politiky mám už jen soucit.
Totiž vím, že v každém z nás není PROTIKLADEM LÁSKY nenávist, ale JEN STRACH, a z toho se rodí zlo a zmar.
