Dnes žádný měsíc. Vládne temnota.

Oni na Zemi by asi zase řekli, že nejsem normální. Jako když jsem beze strachu radostně nastoupila do letadla připravená prvně v životě skočit z nebe dolů... 

 Dnes, 30.4.2022,  je "čarodějnické" novoluní, měsíc neviditelný, převaha nesmrtelné temnoty... tak jsem vzpomněla na empirii osobního (i tělesného) zážitku, když jsem skočila ze 4 km nad zemí z letadla. Letět jen vzduchem tam nahoře, to je boží, nic tvrdě nebezpečného, žádné pravé nebo dokonce ostré úhly, žádná primitivní brutalita, jen světlo v bezrozměrné volnosti a svobodě, až se mi dolů na Zem skoro ani nechtělo. Jenže zemská přitažlivost funguje. Když jsem dopadla na zem nohama, jen jsem se snažila, aby "to" oni na mě neviděli. Abych nemusela zase vysvětlovat, proč jsem se vzlétnout nahoru vůbec nebála. Protože odevzdanost tomu geniálně jednoDuchému racionálně vysvětlit nelze. Lze jen cítit, že právě taková odevzdanost přináší člověku do jeho buněk čilost, libost, radost a zdraví těla. Že tam nahoře se lze  na okamžik dotknout svého "domů". Oni na Zemi by asi zase řekli, že nejsem normální ;-D... že přece každý ví, že život je nebezpečný a smrt je konec. Jenže moje zkušenosti jsou jiné ...
A Evě Sádecké děkuji za  připomínku inspirativního videa - jako když jsme zpívavali v předškolním věku cokoliv od srdce na jazyk přišlo.