Nadpis článku Davida Grubera : “Dotazník pro účastníky studentské klimatické stávky" mě zaujal a tak jsem si jej přečetla. Pak jsem si uvědomila, že nepodporuji žádné stávkující děti, protože děti mají právo vyrůstat v radosti ...
Děti mají právo vyrůstat svobodně a bezstarostně v radosti, proto dokud nedostudují, a nejsou schopni se sami živit, mají se o ně zodpovědně starat dospělí.
Nepodporuji proto ani dětské účastníky studentské klimatické stávky.
Vzpomněla jsem si hned, jak mně moje vnučka onehdá, těsně před svým nástupem do první třídy základní školy, jen tak, uprostřed našeho hraní, řekla: “Mně se Zeman nelíbí!” a patřičně při tom našpulila rtíky, zamračila čelíčko a nafoukla tvářičky. Když jsem se jí zeptala proč, vykuleně se na mě podívala (povrchně, i když nesprávně, asi usoudila hned, že nejsem loajální s tímhle trendy soudem) a odpověděla důraznou otázkou : "Tobě se snad líbí?". Klidně jsem zopakovala, na co jsem se ptala, a vysvětlila jsem jí, že odpovídat bychom měli podle pořadí položených otázek. Trochu se zklidnila a odpověděla mi poslušně : "Mamka to říkala." a dál se věnovala hře, Zeman, nezeman.
Mně se ulevilo od původního úleku, že by snad mou prvorozenou vnučku, mé milované Štěstí, ve kterém se od jejího zrození vidím, mohlo zajímat jaký je, nebo není, “Zeman”, že by ji snad zajímalo víc politikaření a politika, než její milované hry v přírodě, zpívání a panenky, jako dřív.
Tuším, že nelze takové zkušenosti se svými i cizími dětmi vnímat ani jako důsledek správné výchovy, ani jako podporu zdravého rozvoje a svobodných projevů dítěte. Je to prostě taková móda, že “svoboda” se dnes projevuje tím, že děti stávkují.
Nedávno jsem se také dozvěděla (nikoliv od vnučky :)), že navzdory svému věku jsem vlastně asi heepster, protože bych ráda, abychom v našich dětech tzv. odbornou výchovou a přetlakem informací zvenčí nepotlačovali jejich přirozenost, aby naše děti byly dál schopné vnímat, že jedinou dovolenou závislostí v životě člověka je jeho závislost na přírodě a potažmo úcta ke svému jedinečnému vnímání, cítění, myšlení.
S respektem k přírodě se totiž každý člověk rodí, stejně, jako se každý rodí pravdomluvný a činorodý. Co s dětskou přirozeností děláme my dospělí, a co s naší dětskou přirozeností udělali naši vychovatelé, posuď každý sám.
Přiznejme si v praxi uspěchaných životů častěji alespoň to, že člověk je i podle našich zákonů součástí přírody (ZŽP č. 17/1992 Sb. § 2 : “Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie”. Přiznejme si, jak často jsou takovým naším právním vědomím vedeny naše každodenní myšlenky a činy. Každý si ve vlastním zájmu jistě rád odpoví sám, aby pak nemusel své děti manipulovat k teatrálnímu stávkování.
Stav Země i nadále ovládají mocní a jimi tvořený systém civilizace.
Ti kompetentní prokazatelně nic, ani klima, měnit nechtějí.
Můžeme vidět, že příroda je člověkem dosud nepoznaná, a nejspíš i nepoznatelná, současně ale ukazuje, že je tak mocná, že si svou rovnováhu uhlídá i za cenu zničení člověka.
A tak dlouhé roky vnímám, že jako člověk, nemůžu nadále dělat nic většího, než stav čistoty a rovnováhy klimatu narovnávat u sebe uvnitř, aby se takový původně přirozený stav z každého z nás horizontálně šířil ven. V naší jedinečnosti, jako geniálně jednoduché všecko. Mám dokonce vyzkoušeno, že se to vyplatí !
