A pak, to už jsem plakala blažeností, že už můžu své dítě držet v náručí, zdravotníci ho u mně v náručí před mýma očima štípali do tvářiček, prý aby pil, aby se mně spustilo mléko...když "...tu svalovinu máte asi jen pro tatínka."
Napsala mi: "... svojí dceři tři dny po porodu jsem teď jen řekla, že dítěti je zima. A ona se urazila. Ale já jsem měla pravdu, protože laktační poradkyně taky řekla to, co já..."
A já, jako hodně chytrá, teď odpovídám, že už vím, že mamince po porodu se nikdy nesmí říkat, že jejímu dítěti je zima!
Mně to říkala tchýně o prvorozeném Péťovi, a ještě dodávala, že každé dítě po porodu "se musí vyhřát". Jenže já si byla tehdy jistá (!), že ona neví nic, zatímco já vím a cítím, že můj Péťa se vyhřívat nemusí...
Pak po letech jsem si uvědomila, někde jsem to četla od chytrých, že malý krevní oběh pracuje rychleji a proto mu je tepleji, než velkému, a proto se děti tak často v noci odkopávají, a staří jsou zmrzlí i pod peřinou. A každé zdravé dítě, kdyby mu už zima v noci mohla uškodit, se prý vzbudí a zakřičí. Asi že je mu zima.
Oč by bylo krásnější, odpověděla jsem té novopečené babičce, kdyby ses jí (sama vnitřně opravdu něžně sebemilující, takže bez toho tvého "ach jo!", co mi teď píšeš) jen laskavě zeptala - Co cítíš a co myslíš ty, jako novopečená máma?
Nebo jí tohle moje psaní přečti. Aby ti rozuměla, že jsi taky na cestě a že sis jen neuvědomila, že každý v každé vteřině potřebujeme jen vidět sebe a V SOBĚ STAV LÁSKY. Abys ty teď spatřila, že v sobě sebe/lásku v klidu nemáš (proto ji neposiluješ svým světlem, ale rozčiluješ ;-)), proto potřebuješ mně psát a tedy navenek vysvětlovat "ale já v klidu jsem", a to dokonce chlapsky argumentačně, protože "laktační sestra jí řekla totéž"! Smích.
Čili ona maminka ať jde se svým lidským cítěním do hajzlíčku, my chytré zvenčí my to víme líp, protože my rozumné už máme SVÉ zkušenosti.
A nová doba, zdravotník (zde laktační sestra) to dokonce ví líp i jen po telefonu. Smajl opice co si zakrývá oči.
To je jako když mně dítě hned po porodu socialističtí zdravotníci vzali, protože porod prý byl moc těžký, tak ať spím a naberu sílu... Plakala jsem tiše. A pak, po dvou dnech, já zas jen plakala, ale to už blažeností, že už můžu své dítě držet v náručí, že můžu cítit, jak naše srdce jsou si zas blíž, a zdravotníci moje dvoudenní dítě u mně v náručí před mýma očima štípali do tvářiček, prý aby pil, protože, aby se mně spustilo mléko...když "...tu vyvinutou svalovinu máte asi hlavně pro tatínka...".
Pro tohohle syna se ze mě mléko už nikdy naplno nespustilo.
Chytrouši mně tehdy zas vysvětlovali, že nemám mléko, protože furt pláču, a to prý nesmím. A já, trubka, jsem jim (všem ve zdravotnictví) tehdy ještě nedokázala říct:
"Prosím, ctěte přirozenost lidskosti. I mě nechte jen žít přirozeně po svém, prosím! Neberte mi z Vašich sebechytřejších důvodů moje dítě! Cítím, že je přirozené, že po porodu je dítě u své mámy aspoň den, dva, protože ani jeden z nich po porodu nemůže chodit. Děkuji všem. "
Neřekla jsem to, věděla jsem, že by to bylo proti (tehdy socialistickému) systému. Pojali by mě za blázna.
Možná jsem ale přesně tohle potřebovala zažít, abych po dalších asi sedmi letech v sobě tu odvahu našla. Tehdy jsem řekla plicní lékařce zdvořile nahlas:
"Nechte mě žít jen přirozeně..." když mému Péťovi už bylo sedm, a druhorozenému tři, a já jsem pro tichou bezbolestnou únavu z vleklého zármutku, že tady všichni musíme žít život bez lásky podle návodu zvenčí, už nemohla ani chodit. Tehdy jsem zas navštívila lékaře. Řekli věčně, stručně a střízlivě: "Plicní myom" , a "mou" novou kartu založili do pořadače s nápisem ONKOLOGIE.
A nikdo z nich si tehdy neodvážil predikovat, že (bez invazivní medicíny) já budu za dalších třicet let jen tak jako turista v Bolívii vokukovat právě roztálý ledovec na nejvyšší sjezdovce světa Chacaltaya (5421m) a dýchat tam při chůzi úplně, ale úplně přirozeně klidně a šťastně. A vzpomínala jsem i tam na strýce lekaře, co žil se svou rodinou od osmašedesátého v exilu v Německu, a obdařen zkušenostmi ze své celoživotní privátní lékařské praxe i jako tzv. Gastarbeiter, mně pln lidské sebedůvěry do telefonu statečně opakoval: "Jen si hlídej svoje čisté svědomí!" To když jsem doma v mé posteli ošetřovala na celé tělo ochrnutou mámu (to je za tři až šest minut, říkali zdravotníci) a zdravotníci z místního střediska křesťanské pomoci, kteří mi ji pomáhali mýt a převlékat, mě upozorňovali, že do jídla ji musím nutit, protože "žít se musí". Jako začínající advokát jsem už tehdy věděla dobře, co je neposkytnutí pomoci. K tomu dnes už můj velký smích.
Já jsem totiž (ale jasně, že jako nenormální, protože jsem ji odmítla podle doporučení milého lékaře z nemocnice nechat odvézt do LDN) jen cítila tu slast, že jsme šťastné, že jsme spolu, že můžeme cítit blízkost svých srdcí, své krve. Náhodou jsme ji pochovávali v den mých narozenin, systémově to jindy nešlo.
Tak mě teď napadá, že jiní chytří, co se pokorně přiklánějí k jednoDuché genialitě zázraku přirozenosti tvrdí, že pro návrat hormonů do původní vyrovnanosti lidského těla je u rodičky odbobí devíti měsíců po porodu dokonce náročnější a důležitější, než samo devítiměsíční těhotenství. Možná proto novopečeným maminkám, dokud o radu nebo pomoc zjevně nestojí, nemáme říkat, že my víme, že jejich dítěti je zima.
Takže se (s)mějme RÁDI, Bůh s námi všemi se zkušenostmi nabytou úctou.
Dobrá, tedy bez barevných smajlů, přesto ale s citem :-D.
