Jít proti proudu znamená, že v sobě potlačíte syndrom tlustého dítěte, zapomenete, že takový syndrom je u vás hluboce zakořeněný a svůj osud vezmete více, či méně úspěšně do svých rukou.
V mém případě to vypadá, že neúspěšně, protože to své úspěšné tažení v tomto životě zcela jistě nestihnu dotáhnout do konce. Urazila jsem kus cesty, nicméně to vypadá tak, že si přenáším zbytky čehosi patrně ještě z několika minulých životů, kdy jsem byla nejspíš nějakým slizkým hadem, anebo spíš hrozivým tyranosaurem. Ostatně, maso mám ráda dodnes. To mi zůstalo, jen ho nelovím a nervu do sebe syrové.
Nedávno jsem říkala Leoně, o svých komplexech, které se se mnou záhadně nesou od dětství, aniž bych o to nějak stála. „To znám, to je syndrom tlustého dítěte. Mám to taky.“ zněla vcelku přesvědčivě její odpověď. „Syndrom tlustého dítěte??? To existuje???“ marně jsem pátrala v paměti, jestli jsem někdy slyšela o této diagnóze. „No ano, když jsem byla malá, měla jsem brýle, byla jsem ošklivá, tlustá a ostříhaná na ježka. Znáš snad něco horšího??? Nese se to se mnou od dětství a to, že jsem v pohodě a happy, to je moje obrana. Jakási léčba mého syndromu.“ Uzavřela Leona své vysvětlení.
A tak jsem přemýšlela nad významem mého syndromu. Asi to se mnou nikdy nebylo a nebude jednoduché. Rozhodla jsem se ho „léčit“ přesným opakem toho, než co se ode mě vyžadovalo, co se po mně chtělo. A tak jsem už odmala prostě šla proti proudu. Dnes tomu rozumím ještě více, proč tak urputně jdu proti proudu, jen mě překvapuje, že jsem to automaticky začala dělat od mala, aniž bych cokoliv tušila. Co a proč a jak a kvůli komu a čemu…
Moje první taková vzpomínka sahá do úplně dávného dětství. Měli jsme stařičké auto a otec nás upozorňoval, abychom se se sestrou neopíraly o zadní dveře, že se mohou otevřít. No a kdo si to za jízdy potřeboval vyzkoušet??? Správně. Já. Neudělala jsem to omylem, to v žádném případě. Jen jsem se potřebovala přesvědčit, že se opravdu otevřou. Měla jsem štěstí, že to bylo při malé rychlosti a při couvání. Mohla jsem taky být…..anebo nebýt. Anděl strážný měl hodně práce a mě to stálo měsíc prázdnin spaní na břiše, kvůli komplet sedřeným rukám a zádům. Stačilo, víckrát jsem neměla potřebu to zkoušet.
Odmala mi říkávali: „nejez, budeš tlustá.“ A tak jsem to přejedla. Opět jsem si cosi potřebovala vyzkoušet, ovšem ten efekt je děsivý. Fakt jsem tlustá. Nyní jsem ve fázi, kdy bych potřebovala, aby mi někdo podstrkoval stále jídlo a říkal: „jez, jez, hezky papej, vůbec se neomezuj“……. Jenže to je sci-fi, budu muset na nějaký fígl přijít sama a to velmi rychle, přestávám se snášet.
Taky mi říkávali, uč se, budeš se mít v životě dobře. Chtěla jsem být lékařkou, jenže to urputné „uč se“ mi začalo těžce hýbat žlučí. Jako jediná ze třídy jsem měla zájem o latinu, tak ji pro malý – nulový zájem nespustili. Taky se vyskytnul další problém, který se mi snažil a vlastně i změnil život, a tak jsem ho změnila od základu. Opustila jsem gympl a zařadila se do pracovního procesu. Bylo mi nádherně a svobodně. Dodnes ten pocit cítím, tak to bylo silné.
Stejně tak to bylo s „nekuř, nepij, choď do kostela, věř v Boha, neflákej se, nebuď líná, dělej něco, musíš to, musíš ono, nechoď tam, nechoď onam, s tím se bav, s tím se nebav... Copak já jsem chtěla být taková, jak si někdo v mém životě kdy představoval? Ani omylem. Chtěla jsem být svá, nechtěla jsem být něčí představou. To si mohli zkoušet sami na sobě, ne na mně. A tak vlastně dodneška nesnáším jakékoliv omezení. Osobní volnost a svoboda jsou mi nade vše. Ano, jsou v životě situace, kdy člověk musí jet podle pravidel a ta se snažím dodržovat i já sama. Ale kus svojí těžce a mnohdy bolestně nabyté volnosti a svobody si nikdy nenechám vzít. To jsou zkušenosti k nezaplacení a hlavně nepřenosné, jsou jen moje.
Někde jsem se o sobě dočetla, snad podle významu čísel, že jako pacient jsem jeden z těch nejhorších. Docela mě to rozesmálo. Je to totiž pravda. Každý můj pobyt v nemocnicích jsem si vydupala o zkrácení. Moje touha po svobodě a nebýt nijak omezená se projevuje i tam. Tělo vždycky dobře spolupracuje a začne velmi rychle regenerovat. Ono je to taky o stavu mysli i na přístupu k lékařům. Já se na ně vždycky usmívám a přesvědčuji, že jsem v pohodě, dokonce i tehdy, kdy jsem měla tak blizoučko ke smrti a úsměv bylo to poslední, co jsem doktorovi věnovala, než jsem se skácela k zemi a probrala se až po operaci. Hladil mě za ruku a vítal zpátky. Zachránil mi život, a to tak dobře, že jsem se jim probrala už při operaci. Nemohli za to, netušili bez přípravy, jak silnou narkózu budu potřebovat a já jsem to stejně okamžitě zaspala dál.
Ostatně, blízko smrti jsem byla vícekrát, ať už jako účastník, anebo pozorovatel. A tak si říkám: „no jo, syndrom tlustého dítěte, fajn, tady mám ještě pořád co dohánět. Jenže já se nemůžu zbavit dojmu, že těch syndromů mám víc. Moje matka vždycky říkala, že na otázku, zda by taky skočila do studny, když by tam skočili všichni, by odpověděla: „ano, co bych tady sama dělala“. No a já jsem pravý opak, já tam prostě neskáču, když jsem ten protiprouďák, takže mi z toho vyplývá jednoznačně syndrom neskočení do studny. Taky mě napadá syndrom anděla strážného. Měl a má se mnou tolik práce, že jsem mu asi nějaký syndrom musela zákonitě vypěstovat taky. Nejspíš trpí syndromem zachraň, co můžeš.
Ano, musí to tak být, protože jsem stále tady, živá a jedinečná osobnost, která se během života vyloupává na svět vlastním přičiněním a jak říkává můj drahý Francis, jsem prostě boží!
A ano, musíme se pochválit! To platí pro všechny. Protože to má zázračné účinky. Fakt! Musím to běžet říct Leoně, že ty syndromy jsou vlastně super, protože z nás udělaly přesně to, kým jsme. A tak si je trošičku budeme asi vyživovat a udržovat při životě, abychom byly obě boží, avšak každá po svém.
