„Mám tě rád,“ začal dnešní konverzaci manžel. „Měla jsi mi to připomenout, že ti to mám dnes říct.“ Pokračoval ve svém monologu a vlastně i ve své vlastní hře na projevy lásky můj muž, zatímco já vařila v klidu oběd.
Skoro denně se mě ptá, jestli mi už řekl, že mě má rád. Pravda, někdy bych ho za tuto otázku už i zabila, ale přece jen, tolik agrese ve mně jeho vyznání ještě nevyvolalo. Stejně tomu tak bylo včera večer. „Už jsem ti dnes řekl, že tě mám rád?“ Povídám, že ne, a tak mi řekl, že to už nemá cenu, protože je večer a ať mu to připomenu ráno, že mi to řekne až ráno.
A tak začala dnešní ranní konverzace. „A proč ty mi vlastně neříkáš, že mě máš ráda?“ zeptal se muž, přestože odpověď dobře zná. Nepotrpím si na to každodenní trdlikání, víc mi přijdou přirozené projevy lásky nějakými činy. A tak mu říkám: „Ale vždyť ti peru smradlavé ponožky a dnes budu s láskou vařit koprovku….“, tím ti přece říkám, že tě mám ráda. „Tak dobře. Však já vím, že mě máš ráda.“ Uzavřel manžel debatu o lásce.
A tak jsem láskyplně míchala omáčku a vybavil se mi obrázek dost starého páru, sedícího na lavečce před domem, kdy stará paní povídá muži: „A proč ty mi nikdy neříkáš, že mě máš rád?“ stařeček na to odvětil: „Řekl jsem ti to jednou. Kdyby se na tom něco za ta léta změnilo, určitě by ses to dozvěděla.“
A tak jsem přemýšlela, že každý máme projevy lásky jiné a ten druhý by je právě měl umět vnímat. Učím to manžela celé roky, co jsme spolu a on to moc dobře ví. Tohle občasné laškování typu „už jsem ti dnes řekl, že tě mám rád?“ je sice taky důležité, ale důležitější jsou někdy i mnohdy úplně nenápadné a přirozené záležitosti, kterých si buď ani nevšimneme, anebo je bereme jako přirozenost, jako samozřejmost.
Taky jsem se zasmála při vzpomínce na jednu paní, které manžel něco chtěl říct, ale ona ho ani nepustila ke slovu a jen ho okřikla: „Drž hubu, peru ti!“ Pán sice zmlknul, ale bylo vidět, že na tyto její projevy lásky je za ta léta zvyklý. Vždyť spolu přežívají snad už i padesát let. Teď se v podstatě od sebe nehnou, jezdí po výletech a užívají si důchodu v rámci svých možností.
Jedna má známá milovala svého muže natolik, že od ní ve finále utekl a založil si novou rodinu. Přitom ustála dvakrát jeho kriminál, milionové dluhy, které dodnes splácí, přišla o svůj dům a i důstojnost. Milovala ho a dokazovala činy, které ji málem stály zdravý rozum. On svou lásku dokazoval trávením většiny času u automatů. Až nebylo kde a z čeho brát, vyplenil a zničil co se dalo, odešel.
Další má známá, kterou jsem už léta neviděla a v podstatě mi to ani nechybí, potřebovala dokazovat svou lásku mužům tak, že si vždy vybrala ženatého. Zcela oddaně jako slepička se podřizovala jeho potřebám, protože on se logicky podřizoval potřebám rodiny. To, že jeho manželka měla co nevidět porodit ji jaksi vůbec nezajímalo, vždyť po něm nic nechce! Žádné závazky, žádné otravné telefonáty, žádné nároky. To byly její projevy lásky. Sex jí stačil a ona ho za to milovala. A milenců bylo vcelku dost. Co jsem slyšela, tak je pořád sama.
Další dáma se nechá od svého milého tak ponižovat a psychicky až týrat, že to snad ani není možné. Přesto kolem něj „s láskou“ skáče, dělá mu služku, ne-li přímo vola, je celá strhaná, všechno leží na ní. Asi ho miluje, protože plánují svatbu. Občas si dovolí na něho i zanadávat, což mi spíš připadá, jako čiré, a až legrační zoufalství.
Na druhou stranu jsem znala už hodně staré manžele, kteří se za celý život nikdy nepohádali. Žili ve svornosti a lásce skoro až do smrti. Až jednou, po desetiletích společného života došlo na hádku i u nich. Nebohá stařenka pak v slzách běžela do kostela ke zpovědi, a od té doby se to už nikdy neopakovalo. Docela neuvěřitelný jev. Škoda, že jsem je neznala blíž. Docela by mě zajímalo, kdo v této domácnosti měl větší slovo. I když, možná mezi nimi panovala opravu vzácná shoda. V dnešní době vážně neuvěřitelné.
A tak si říkám, že projevy lásky jsou fakt různé. Důležité je, aby to opravdu byla láska. Aby to nebyl zvyk, aby to nebyla závislost jednoho na druhém, aby to nebyl strach, aby to nebylo „my už to spolu nějak doklepeme“.
Můj muž mě miluje. Vím to a cítím to, i bez toho jeho věčného „mám tě rád“, kterým mě někdy dovádí k zuřivosti. Projevy lásky jsou různé, a i když jsou někdy až neviditelné a člověk je téměř nepocítí, jsou veledůležité. Jinak bychom spolu nebyli už třináct let a třináctého byl dokonce i náš den svatební. Třináctka je totiž moje šťastné číslo.
