Přítel?..... i po smrti.....

Byla to náhoda, žádné setkání, žádná láska na první pohled, byla to střela, zásah do duše, který se někomu nepodaří nikdy v životě. Je to už hodně let a všechno se jí vybavuje, jako včera…

Seděla rozmrzelá u počítače a z nudy, zklamání a bůhvíčeho prohlížela tehdejší chatovací místnosti. Vešla do místnosti „Zábava“ a byl tam on. Danceny. Rytíř Danceny. Snažil se přezdívkou do něj stylizovat, ale před ní to byl jen on. Petr. Sám v čisté podobě od první chvíle. "Je sobota, jdeš alespoň někam pařit? zahájil nezávaznou konverzaci a ji nenapadla lepší odpověď než: "Jááá??? Pařit? Já se půjdu maximálně tak napařit do vany." ....Jejich první slova, první věty, všechno si pamatuje dodnes. Po prvotním virtuálním setkání si hned vyměnili telefonní čísla a e-maily. Netušili, jak navzájem vypadají, nebylo to podstatné. To, co bylo, to bylo mnohem silnější.

Byl to její duchovní učitel, přitom ji ničemu neučil. Jen byl při ní a jemně svým chováním, svým psaním popostrkoval, aniž by tušil, že to vlastně dělá. Jejich vztah byl mezi nebem a zemí, nepopsatelné zážitky a prožitky, přestože je dělilo téměř třista kilometrů. Psával jí jeho oblíbené Shakespearovy sonety a jen ona věděla a chápala ten význam, který v tom cítil on. Když byla nemocná, chtěl ji mít u sebe a číst z jeho milovaných knih. Chtěl se o ni starat a dopřát jí klid a odpočinek.

Léčil lidi a cítil i fyzicky na sobě jejich bolesti. Cítil i bolesti její. Jejich propojení, přes tu velkou dálku, bylo obrovské. Aniž by mu cokoli napsala, přišla jí SMS: „Marie, tebe bolí ledviny? Myslel jsem na tebe a ta bolest mě doslova na ulici zastavila.“ S úžasem mu napsala, že s ledvinami právě marodí. Léčil ji a nejvíc léčil její duši. Dostal ji z velkých depresí, stavů prázdnoty, nicoty, bolesti a smutku. Když ležela v nemocnici, na dálku ji dokázal vyzvednout z jejího těla. Jedno tělo leželo nehybně na posteli a druhé se současně zvedalo do sedu. Musela si sednout doopravdy a otevřít oči. Obrovsky silný zážitek, který s ní doslova zamával.

„Marie, ty jsi u mě na návštěvě? přišla jí odpověď na zprávu, kterou mu napsala. Dostala najednou potřebu po dlouhé době mu napsat. Cítila jeho stav mysli, jeho stav duše, a tak psala a psala. Byl šťastný, jak se otevírá, jak dokáže rozpoznat stav jeho mysli. Dlouze si psali a tentokrát ho dostala z těžkého stavu mysli ona. Jeho slova: „je báječné si s tebou takhle povídat, tak přijď zase, až budeš chtít na návštěvu“, vidí na mobilu i po těch všech letech dodnes a vždycky se při tom usmívá. Je to vzpomínka, kterou nechce nikdy zapomenout.

Došlo mezi nimi i k setkání osobním, kratičkým a vzácným. Měli si tolik co říct. Vodil ji po obrovském hřbitovu, kam ji vzal na procházku. Jednou mu řekla, že miluje hřbitovy. Možná trochu morbidní, ale milovala samotu a klid. Strašnický hřbitov je rozlehlý. Den zalitý sluncem, padalo a vonělo listí a ti dva si tiše a nerušeně povídali. Ukazoval jí obrovskou knihu o anatomii lidského těla, se kterou tahal s sebou, aby se jí mohl pochlubit. Chtěl se ji celou naučit, aby mohl lépe pomáhat druhým. Byl plný života, elánu a plánů. Všechny ty vzpomínky se jí živě vybavují. 

I ty poslední….. Zazvonil jí telefon. Byla překvapená, že je to on. Málokdy si volali, vyhovovalo jim jejich vzájemné psaní. „Marie, můžeš mi mrknout na karty? Měl jsem špatný sen. Myslím, že moji rodinu obchází smrt.“ Zabolelo ji u srdce z toho, oč ji žádá. Musela si sednout a dýchat, slzy se jí rvaly do očí, ale snažila se zachovat klid. Nemělo cenu utěšovat, že to bude dobré, že to byl jen sen. V jeho případě to cenu prostě nemělo. Věděl co říká a proč volá. S velkým sebezapřením mu to slíbila. Nedokázala odmítnout. To co uviděla, dlouho nedokázala přiznat ani sobě a pořádně ani jemu. Jen ho upozornila, že jeho obavy jsou nejspíš oprávněné. V ten moment to stejně nechtěl nakonec přijmout ani on.

Uběhl nějaký čas. S manželkou tehdy čekali na příchod dvojčátek, které jim přišly do života tak nějak neplánovaně, už měli dvě děti, přesto je milovali od první chvíle, co se dozvěděli, že se k nim chystají. Přišla mi smutná zpráva o tom, jak se jedno děťátko nevyvíjí dobře.  Krátce po porodu chlapeček zemřel. Jedinou útěchou bylo to, že to bylo pro něj vysvobození. A tak plynul čas a ona doufala, že to bylo všechno, co v těch kartách viděla a vypustila vše z hlavy. Vůbec jí nepřišlo divné, že jí psal o úbytku energie a že churaví, pořád nějaká chřipka a že se z toho nemůže dostat. Navíc, měla jiné, radostné starosti.

„Budu se vdávat Petře, půjdeš mi za svědka?“ zněla její nadšená SMSka. „Půjdu moc rád! Ještě nikdy jsem za svědka nikomu nebyl. Jen nevím, co oblek. Měl jsem ho naposled na svojí svatbě. Řeknu to večer ženě a dám ti vědět co a jak.“ Neozval se. Neozval se strašně dlouho a neodpovídal na její zprávy co se děje. Nepřipouštěla si žádné špatné myšlenky. Jenže ji to krutě dostihlo čtrnáct dnů před svatbou. „Marie, je mi strašně líto, že svému slibu nemohu dostát. Ale v tu dobu budu v nemocnici, s rakovinou. Buď šťastná, protože ty si to zasloužíš. Měj se nádherně, Tvůj Petr.“ Zastavilo se jí srdce.

Jeho diagnóza byla zdrcující a prognóza prakticky nulová. Všechno se jí zpětně vybavilo, dokonce i to, jak jí jednou řekl: „já odsud odejdu brzy, vím to.“ Nevěřila tomu, jak to může vědět a s takovou jistotou to říct, když byl naprosto zdráv. Přesto mu tehdy řekla: „já tě odejít nenechám.“ A snažila se, přestože věděla, že je to marné. Snažila se alespoň být s ním, přestože byl daleko.

Po pár měsících, kdy už se ozýval je velmi málo, většinou, když se mu ulevilo a nabral kapku optimismu, přišla zpráva….. „Dne….. zemřel po těžké nemoci…..pohřeb……“ Srdce se jí zastavilo podruhé. Držela zrovna v náručí malého psíka, kterého koupila před dvěma dny a zoufale se mu rozplakala do hebkého tělíčka. Uslyšela Petrova slova: „víš, moje nejmilovanější zvíře je pes“. Smáčela toho tvorečka slzami bolesti a věděla, že jí Petr za sebe poslal náhradu. Věřila v tu chvíli tomu, že to tak bylo. Nebyla schopna jít na pohřeb, nebyla schopna pohlédnout na jeho rakev.

Dva dlouhé roky se trápila, plakala, stokrát ho volala a nemohla smazat tu bolest, kterou stále cítila. Až jednou, přišel za ní v noci. Pevně a dlouze ji objal, tak jak si to přála. Schoulená v jeho náručí pocítila obrovské štěstí. Dal jí tu poslední energii, kterou si pro ni schovával. Věděla, že už bude dobře…

S láskou na něj vzpomíná a někdy se neubrání a slza jí steče po tváři a je mu vděčná, protože jí dokázal ukázat, kdo a čím ona ve skutečnosti je. Zůstává jejím přítelem napořád.

…..dnes vytáhla kartu „Pes“….. je o přátelství…. A tak od rána vzpomíná. Spolu se svým psíkem....