Mluviti se zvířaty, nenakupovati v Kauflandu

Den se zdál být jako každý jiný. Sice přisypalo na naše poměry na jihu nezvykle více sněhu, ale je zima a když je krásně bílo, tak to k tomu prostě patří. Nač nadávat a láteřit.

A tak jsem ráno odklízela sníh a užívala si tu parádičku, venku prostě nádherně a do toho letí hejno ptáků, řekla bych podle zvuku, že to byly husy. Jak tak hledím k tomu nebi, tak jen ze mě vypadlo: „hej holky, kampak s tou chřipkou?“ Odpověď žádná, ale letěly směr Slovensko a vypadalo to, že mají docela naspěch. Nakonec přeci jen cosi zakejhaly a já si zase sama pro sebe řekla, jak hezky funguje po ránu komunikace s nebeským ptactvem.

Pak jsem se ale nad sebou zamyslela, protože těsně před tím jsem zcela vážně mluvila s Mášou, což je naše kočka. Následně na to jsem si ještě povídala s čivavou a přemlouvala ji k vyčůrání se, což bylo pro ni nemožné, protože peřina sněhová byla podstatně vyšší než čivava. Nezbylo než jí odházet sníh z trávy a vytvořit čivaví záchůdek, ovšem o rozměrech 3x3 metry i s přístupovou cestou. Přece jen je to dáma, tak aby si mohla vybrat svůj koutek.

Řekla jsem si, že dost bylo povídání se zvířaty, a že bych měla taky vyrazit mezi lidi, říct něco kloudného, případně se něco zajímavého dozvědět. Nákup akční kávy v Kauflandu toho měl být součástí. Potřebovala jsem jen dvě věci, to kafe a cukr. A Kaufland byl při cestě. Že to byla osudná chyba, zjistila jsem celkem záhy po tom, co jsem vstoupila vyzbrojena nákupním košem a brýlemi na očích dovnitř.

Nejdříve se mi do těch očí vyzbrojených brýlemi zadíval vycházející pán, a to tak důkladně, že jsem se málem přerazila o srolovaný koberec u vchodu, který měl plnit účel „otři boty, ať nám tu neděláš bordel“. Raději jsem se vůbec neohlídla, aby si chudák nemyslel, že vysílám nedej bože nějaký signál. Stačilo, že jsem si málem vyrazila zuby o košík. A stejně, i kdyby pán chtěl navázat nějaký jiný kontakt mimo toho očního, po tomhle divadle by si to nespíš rychle rozmyslel.

Přibrzdila jsem u svého oblíbeného koutku s kytičkami a odolala jsem asi třicátépáté orchideji. Prostě jsem si slíbila, že už vážně ne. A tak jsem se chtěla alespoň pokochat, což byla další osudná chyba. Neurvalá madam mi vcelku suverénně přejela nohu narvaným košem a místo omluvy mě ještě odstrčila, abych jí jako uhnula z cesty. Vzala mi tím vítr z plachet, které mám stejně celý život stažené a pokorně, beze slova jsem poodešla.

Očima jsem pátrala, kde vlastně mají ten cukr a přešla do vedlejší uličky. Že to byla opět chyba, to snad ani nemusím říkat. Slečna doplňující zboží měla kalhoty tak proklatě nízko, že jí do prostoru trčelo půl holé zadnice. Znechuceně jsem odvrátila zrak, čímž jsem ovšem ztratila prostorovou orientaci a nevšimla si pána, který si tuto zadnici nejspíš zálibně prohlížel. Plnou parou narazil do mých už tak dost bolavých zad. Slečna se lekla, vyskočila, čímž se jí zadnice záhadně schovala zpátky do kalhot. Pán byl slušný, omluvil se mi se slovy, že si mě nevšiml. No bodejť by ano. Zírali jsme překvapeně oba.

Bolavá a dobitá jak stařena, chmatla jsem po kávě, kvůli které jsem tam hlavně jela. U pokladny naštěstí žádné hrůzy, a tak jsem v klidu kráčela k autu. A ano, u vchodu jsem si dala bacha na ten koberec a jistým krokem se přes něj přenesla.

Jdu si tak po parkovišti, v ruce jen lehoučký nákup, přede mnou dvě dámy. Docela zálibně jsem si jednu prohlížela, no vlastně škodolibě, protože byla mnohem, mnohem větší než já. „Bacha, jede auto“, řekla ta větší a já jsem se instinktivně ohlédla, že jako uhnu taky. Ale ať jsem se dívala na všechny světové strany jak jsem chtěla, žádné jedoucí auto jsem neviděla. Omráčeně jsem zůstala zírat, to jako já??? Já vypadám tak hrozně, že si mě lidi pletou s autem??? To si teda baba dovolila hodně! Bohužel ty mé stažené plachty nedovolily, abych se ozvala a řekla jí, že jestli já auto, pak ona teda tank.

Tak Kaufland už tedy zase dlouho ne!

Uklidnila jsem se až u Romanky, kam jezdím moc ráda. Mým nehtíkům se dostalo náležité péče, hezky jsme si popovídaly a já se odebrala k domovu. Venku už zase chumelilo a k tomu se přimíchal déšť. Oj to bude cesta, pomyslela jsem si. A taky že jo. Z parkoviště jsem se nemohla dostat, povedlo se až na třetí pokus.

Jela jsem hodně pomalu a co nepotkám. Nejdříve neosvětlený cyklista, který jel nespíš popaměti. Stejně tak popaměti jelo i neosvětlené auto. Co to je dneska za den? Vlastně už byla tma a já zvolnila ještě víc. Toužila jsem mít už cestu hrůzy za sebou, nepotkat už nic neosvětleného a být v teple a klidu domova. Podařilo se.

Těším se na ráno. Na další sněhovou nadílku a popovídání si se zvířaty. Evidentně je to to nejlepší, co mě může potkat. Sice budu muset na chvíli vyrazit opět do města k doktorce, ale doufám, že to proběhne v klidu. Obchodům se zdaleka vyhnu, protože čtvrtek – akční den. To bych mohla přijít k úrazu ještě lehčeji než dnes. Ono totiž mlčeti se zvířaty zlato a mluviti vlastně taky. A to je prostě paráda.