Moje matka má jednu zvláštní schopnost. Občas řekne něco, co vás naprosto a úplně konsternuje, uzemní, vztekne, rozčílí, namíchne, rozesmutní, ba i někdy rozpláče. Zvlášť, když je vám třináct a chcete být před světem dokonalá.
Celý život jsem řešila, proč to tak je, a až studium významů čísel, pronikání do tajů numerologie a karmalogie mi dalo plné a uspokojivé vysvětlení. Ona za to nemůže! Má to prostě v číslech, že říká věci tak, že to vyzní naprosto jinak. Kdybych to věděla už v těch třinácti, možná bych měla větší pochopení, ale moje puberta určitě ne, takže to poznání přišlo asi tak akorát. No a nejvíce jí jde udělování životních rad a mouder, které mi uděluje ještě i teď, na prahu mých šestačtyřiceti let.
Naší oblíbenou letní destinací byla chatová oblast Mlýnky, ke které patří menší přehrada. Trávili jsme tam velkou část léta u vody a taky prací ve vinohradu. Vinohrad mojí oblíbenou destinací nebyl. Tam se muselo makat. Táhl se do kopce a alespoň krásný malokarpatský výhled, mi všechnu tu „dřinu“ vynahrazoval.
Bylo mi fakt tehdy asi třináct, puberťačka, která se při každé příležitosti červenala tak, že přezrálá jahoda by mi mohla závidět. Naštěstí se to dalo svést na sluníčko. Bylo léto a já se opalovala zásadně do červena. Hmm, blbé geny. Takže červenání se dalo převést na opálení, a tak jsem z toho zase až takové trauma neměla. Tedy v létě. Zima byla horší.
Větší trauma mi připravovali kluci z vedlejšího města, kteří se tam jezdili pravidelně koupat a mně se nezapalovaly jen tváře, ale i lýtka. Jen ujít ty tři metry, než jsem vlezla do vody, která mě milostivě schovala až po krk, trvalo celou věčnost a plameny ze mě musely doslova šlehat. Samozřejmě, že jsem byla přesvědčená, že jejich všechny pohledy sledují mé nejisté kroky směrem k vodě. Chladivá voda byla milostivá, uhasila alespoň ten oheň.
Milostivá ovšem ke mně nebyla má matka. Po dvaceti metrech plavání na mě začala z břehu křičet: „Maaajííí, a neplav daleko, ať ti nenastydnou vaječníky!“ Jediné, co mě mohlo před tou největší ostudou světa zachránit, by byl vodník Česílko, který by mě v ten moment stáhl pod hladinu. Byla bych mu šťastnou a oddanou ženou a klidně i porodila několik malých Česílčat, jen abych se nemusela otočit a potupně před zraky těch nádherných, do hněda opálených krasavců, nakráčet z vody zpátky na deku ke svojí matce.
Tehdy jsem plavala hodně daleko. Přeplavala jsem přehradu tam i zpátky a měla co dělat, abych to vydržela. Naštěstí pár klučinů zmizelo, takže neslyšeli brblání mé matky, že si nemám dovolovat plavat přes celou přehradu sama. Těšila jsem se, že začne pršet, že se pokazí počasí a já už nikdy, ale opravdu nikdy na tu přehradu nepůjdu. Od té doby asi taky miluju déšť a vůbec….. červenám se dodnes, opaluju se blbě dodnes, jen ta lýtka mi jaksi přestala hořet a nešla by už asi ani zapálit, možná tak podpálit.
Přišel podzim a s ním odjezdy mé sestry vlakem na internát. Móda tehdy byla krutá. To se vypraly rifle, do kterých byl problém vlézt už před opráním. Po vyprání byly ještě menší. To se muselo skákat, soukat, šponovat a nakonec nedýchajíc, vleže na zádech zapínat zip, protože to prostě a jasně bylo snazší. Vestoje to nikdo nebyl schopen udělat. Ne ten, co měl ty správné rifle. Zapínala jsem zip na riflích své ležící a nedýchající sestře a tiše záviděla. Já své rifle tehdy ještě neměla.
Nasedly jsme všechny tři i s matkou do auta a jelo se do vedlejší vesnice k vlaku. Sestra nastoupila a stáhla okýnko, aby nám mohla zamávat. V tom se projevila matčina asi praktičnost, nicméně z pohledu puberťaček největší trapnost. „A než si sedneš, tak si rozepni konflík, aby ti neuletěl a nevystřelil někomu oko!“ Hlásala na peróně důrazně máti směrem k sestře, vědoma si jejích velmi natěsnaných riflí. Nevzpomínám si, jestli zrudla sestra. Já rozhodně ano. V ten moment jsem neznala matku a plížila jsem se potají jak špion od ní co nejdál, protože ten trapas, kdy se všichni střídavě dívali na moji matku a sestru, jaksi nešlo ustát.
Je fakt, že jsem díky těmto zážitkům, kterých bylo celkem hodně, dost vzdorovala a dělala všechno jinak. Takže logicky došlo na občasné lamentování mé máti: „Panebože, po kom jsi tak blbá?!“ Měla jsem vždycky strašnou chuť říct: „Tak já bych řekla, že to máte s taťkou tak padesát na padesát.“ Ale „rozum“ mi říkal, buď zticha, nebo ti jednu flákne za drzost.
Ještě teď mě umí docela slušně uzemnit, jako například nedávno. Zvědavě si mě prohlížela a říká? „A toto vzalas kde?“ Tak jsem jí vysvětlila, kde jsem to koupila a ona na to: „Měla sis vzít dvoje, zdáš sa v tem štíhlejší. Člověk by měl mět takových věcí ve skříni víc.“ Uštědřila mi pochvalu máti a já jsem měla v tu chvíli chuť rozfikat své šaty na cimpr campr. Připadla jsem si v tu chvíli jak Halina Pawlowská. Mlčky a potupně jsem kráčela pryč. V zádech jsem cítila pronikavý pohled, jak si mě prohlíží a toužila jsem být tím nejmenším broučkem na světě. Před očima mi běžel název knihy Haliny – Charakter mlčel a mluvilo tělo. Připadala jsem si stejně. Charakter sice asi dobrý, ale nějak prostě neměl k tomu co říct, zato tělo mě sprostě napráskalo. Vypadám, jak vypadám.
Ale je náhodou úžasné sledovat, jak si užívá své první pravnouče, jak ho umí krásně uspávat. Houpá ho v náručí a zpívá mu nakřaplým hlasem starou hitovku…. „Můj malý broučku, běž klidně spát, o svojí mámě, nechej si zdát, máš jeden z nejhezčích darů, že můžeš tak klidně spát, tvá máma tančí teď v baru……“ ……po těchto slovech to Tobík vzdává a blaženě usíná…. Člověk by čekal nějakou, takovou, typicky dětskou ukolébavku, ale evidentně jí vyhovuje máma tančící v baru a ostatně, miminku taky.
A tak si to své celoživotní soužití užíváme, každá po svém, a každá si myslíme to svoje. A i když mám po dvou gynekologických operacích, vaječníky jsem nikdy nastydlé neměla. To asi ze vzdoru, aby náhodou neměla matka pravdu. :-)
