Když plejete v noci hrob....

Už jsem jednou psala, že se mi v životě dějí zvláštní věci. Je k tomu ovšem třeba dodat, že opravdu různé.  V pátek bylo venku fajn a tak bylo rozhodnuto. Zahrada potřebuje první jarní sestřih. 

Baví mě ta práce a docela ráda jezdím sem a tam se sekačkou a užívám si právě teď zjara všechny ty vůně, zvuky, rozpuky…. nedbaje svých alergií a rad lékaře. Když se mě ptal, jestli máme zahradu, co nám tam roste a jestli na ni chodím, tak jsem mu řekla, že máme, ale že se na ni dívám jen přes okno. Pochopil a s úsměvem mávnul rukou.

A tak jsem v páteční podvečer zahájila sekací sezónu. Že se mi moje aktivita vymstí kuriózním způsobem, to jsem opravdu netušila. Byla to docela makačka, tráva byla přerostlá a manžel se několikrát ujišťoval, jestli to myslím vážně. Na rozdíl ode mě má vždycky větší obavy o mé zdraví. Je hodný. Pokaždé mi přiběhl alespoň vysypat koš, když uslyšel „zástavu“ sekačky, zatímco já se přitrouble usmívala na kvetoucí stromy a keře, rozkvetlé tulipány a tokající ptáčky.

Nakonec jsem byla ráda, že to mám za sebou a nejvíc moje čivava, která si nejdříve nevzpomněla, že sekáme každou sezonu trávu, tak pořád běhala metr za mnou, abych jí náhodou někam neutekla. Nakonec to vzdala a rozvalila se na neposekané trávě, ze které vcelku naštvaně uhýbala, kdykoliv jsem se přiblížila s tím řvoucím obrem. Celá šťastná nakonec za mnou hopsala domů.

Dala jsem si sprchu a s radostí z vykonané práce se uvelebila na gauči. Čivava, můj záprdelníček taky tak. Záprdelníček proto že vždycky, když si lehnu na sedačku, tak se narve mezi opěradlo sedačky a můj zadek. Asi aby měla pocit, že tam je opravdu v bezpečí a spokojeně usne. Netrvalo dlouho a nějak zmožena celodenní prací, sekáním a jarním vzdouškem, usínala jsem taky. Nakonec mě probral manžel, ať provedu přesun do ložnice, že jdeme spát.

Myslím, že jsem se nedopočítala ani pěti oveček a usnula jako špalek znovu. Nejspíš jsem té trávy měla málo, a tak jsem ještě plela i ve snu. Ano, práce šlechtí. Co bylo divné, plela jsem hrob. Vůbec teda netuším čí, ale snaha byla. Ovšem nastal docela zásadní problém. Plevel z toho hrobu prostě nešel ani za boha ven. Připadala jsem si jak dědeček, co tahá řepu, akorát že já jsem si neměla koho přizvat, byla jsem na hřbitově úplně sama.

Prásk! Plevel povolil. Ovšem úplně blbě. Kořeny držely tak strašně pevně, že jsem utrhla jen tu nadzemní část. Byl to ovšem tak zvláštní pocit, že jsem se probudila. A šok to byl docela slušný, vůbec jsem v tu chvíli netušila, která bije.

V ruce jsem třímala urvané klíště, které se mi zakouslo kousek od lokte. Samozřejmě, že jak jsem ho z toho „hrobu“ tahala, tak jsem ho zatrhla a kořeny, které tam zůstaly, představovaly pevně zakousnutá kusadla. S hrůzou a děsem v očích jsem letěla do koupelny. Nebojím se možné nákazy, ale mám fóbii z těchto zvířátek a prostě se jich štítím. Pár minut mi trvalo, než jsem to pochopila a dala do souvislosti s tím snem, že jsem se fakt dotýkala té odpornosti a ještě ji i urvala.

I nastala ve tři hodiny ráno záchranná akce. Na pračce stál litr slivovice, jehla, pinzeta a já se jala před zrcadlem preparovat zbytky toho, co se snažilo vycucat ze mě hlt skupiny B. Nešlo to. Nejenže jsem si na to neviděla, ale drželo to tam fakt brutálně, až mi tekla krev. A tak jsem vydezinfikovala a přemýšlela, zda vzbudit manžela, kterého ze mě už tak akorát trefí šlak. Řekla jsem si, že počkám do rána.

Problém nastal s tou fóbií, nemohla jsem psychicky unést, že mám v sobě cosi cizího. A tak jsem řešila, zda spolknu prášek „na nervy“, anebo si notně zavdám z té flašky. Zvedl se mi žaludek z představy, že si po třetí hodině ranní nahýbám. Zkusila jsem lehnout, ale to se mi zase štítilo to, že bych TU ruku měla mít ve své posteli. Vstala jsem. Uvařila jsem si kafe a sedla k počítači.

Když se manžel vcelku časně ráno štrachal z postele a udiveně se ptal, co tady tak brzy po ránu straším, tak už jsem pro něj měla na stole přichystané různé operační nástroje, včetně dezinfekce. „Dostaň to ven!“ doslova jsem rozkázala, takže se nezmohl na odpor. Ani můj muž, který umí všechno a se vším si poradí, si s tímto malým zmetkem neporadil. „Obleč se, jedeme do nemocnice.“ rozkázal tentokrát on. Neprotestovala jsem.

Asi jsem na pohotovosti vypadala trošku za debila, protože tam bylo několik úrazů, žlučníkových kolik a rozseknutá hlava. Vypadala jsem zdravě. Alespoň tedy vizuálně. Takže, ač jsem byla první na řadě, nakonec jsem hodinu čekala.

Doktor preparoval a současně nechápal, že to ani jemu nejde. Naštěstí mají lepší nástroje a za současného smíchu a omlouvání, že to bude nepříjemné, se mu to konečně podařilo. Vyprávěla jsem mu, jak se mi to stalo a on se se smíchem ptal, jestli to musí psát do lékařské zprávy…….. „zatrhla si klíště, protože spala a myslela, že pleje hrob a trhá plevel…..“.

A tak si myslím, že jsem nakonec byla nepříjemnější pacient na sobotní pohotovostní chirurgické šichtě. Už se těším na víkend.

Příštímu sekání trávy ZDAR!