Každý máme v té své duši nějaké trápení….

a nezbývá než doufat, že to jednou skončí….. napsala jsem dnes Aničce na posmutnělou zprávu. Taky mi není dvakrát nejlíp. A že na tom konci musíme mít taky svůj podíl, se mi už nechtělo dodávat, na to musí stejně každý přijít sám.

Už druhé ráno po sobě vstávám s tím, že bych šla spát. A v podstatě kdybych to udělala, tak by se vůbec nic nestalo. To jen ty hloupé výčitky, že nic neudělám…. Ale můj pes, ten by měl ze mě radost, ten by si to užil asi víc, jako já.

Nakonec pomalu, ale jistě startuji do nového dne. Podařila se mi ranní hygiena, tradiční karty a káva, odvézt auto do servisu, umýt trochu nádobí, ustlat postel, naprogramovat pračku, aby se zapnula s levnějším proudem ..….provádím všechny ty úkony v podstatě ukázkově strojově, bezmyšlenkovitě, prostě automat. Jenže ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, tak mi došlo, že to tak nechci a nejradši bych všechno vrátila do původního stavu a vlastně si to tak trochu užila.

Katka mě ovšem před chvílí nakazila svým optimismem, když psala, jak „zlomila“ včerejší den. A tak jsem sedla, píšu tady písmenka, hraje mi bezva hudba a přemýšlím, jak já zlomím ten den dnešní. Dostala jsem na to příšernou chuť. Katka je inteligentní bytost, které si vážím za to, co ve svém životě dělá. Pomáhá těžce nemocným a pomáhá jim především srdcem, což z ní dokonale sálá. Lékařka, která má srdce a duši na tom pravém místě.

Nějak se do těch duší dneska zaplétám, míhá se jich kolem mě přespříliš a já včera večer jednu viděla. Smutnou, poblednou, očima prosící o pomoc. Jenže duše prosí, ale mozek to odmítá. Nemůžu pomoct, dokud to i mozek nepochopí…..nejde to. Mohu jen k duši vysílat energii, aby vydržela a byla přesně tam, kde je, byla přesně na té úrovni kde je, co na tom, že ji mozek neposlouchá. Nakonec to není podstatné. Blízké duše si navzájem rozumí.

Nakonec je to dobrá zpráva. Duše se potkávají, nacházejí, duše se neztrácejí.

Něco se mi při psaní známě otřelo o nohu….. moje milovaná dušička, čivavička, dožaduje se pozornosti. Je to moje velká láska. Občas leží tady na stole a píše se mnou, hlavičku opřenou o moji ruku, znemožňuje mi trošku psaní, ale nic z toho mi nevadí. Je úžasná. Vzala jsem ji do náruče a broukám jí do ouška spolu se Siou oblíbenou písničku. Miluje, když jí zpívám, vždy mě za to začne pusinkovat, nakonec opře hlavičku o rameno a spokojeně usne.

„Máš to hotovo“ hlásá SMS a já slibuji Shaggi procházku. To, že pojedeme zpátky autem jsem zatajila, nešla by se mnou. Slovo auto se před ní vyslovovat nesmí. Jízdu si užívá, ovšem v košíku na kole. Auto prostě nesnáší.

Venku je nádherně! Zima, studený vítr, ale sluníčko se opírá tak, že nastavit mu chvíli tvář mě dokonale zlákalo. Stála jsem na mostě opřena o zábradlí, sledovala bublající potok, ve kterém po většinu roku už voda léta chybí. Slunce mi začalo naprosto a dokonale lámat ten dnešní den. Opíralo se mi do tváří a já se neubránila zvednout k němu hlavu a zavřít oči. Miluju toto jarní sluníčko, kdy ještě neomdlévám horkem, naopak, jeho hřejivost je příjemná, mazlivá, utěšující….. vítr přinesl vůni nedalekých šeříků. Už od dětství je ta vůně pořád stejná, nádherná. Vodítko v mé ruce se pohnulo a tak jsem musela opustit své stanoviště, kde bych nejradši ještě notnou chvíli setrvala.

Přijely jsme domů a já se neubránila jít rovnou na zahradu a zabořit nos do všech čtyř druhů šeříků, které na zahradě máme. Jejich rozkvétání a vůně mi vždycky rozradostní duši. Vím, že se blíží můj nejmilejší měsíc. Květen. Už podle názvu je jasné, že květiny jsou moje oblíbené, milované, voňavé…… Vždycky jsem přemýšlela, která květina je moje nejmilejší, a když jsem chtěla užuž nějakou určit, tak mi přišlo líto všech těch ostatních. A tak je miluju všechny. Bez rozdílu.

Oči mi padly na pomněnky, které právě rozkvétají kolem rybníčku. Momentálně asi není nádhernějšího modrého odstínu, do toho sedmikrásky, modřence, tulipány, narcisy….moje duše plesá. Konečně. Přišla jsem na to, jak „zlomit“ ten dnešní dušičkový den. Energie pomalu prostupuje celým tělem a já už přesně vím, jak bude vypadat zbytek dnešního dne.

Dívám se do kalendáře, kde se píše, že je dnes Světový den duševního vlastnictví. Hmm, zvláštní. Hledám po internetu, co to vlastně znamená. Odkazů je hodně. Duševní vlastnictví se definuje jako majetek nehmotné povahy, který je výsledkem procesu lidské tvořivosti. Za duševní vlastnictví lze považovat jen to, co je jedinečné, neopakovatelné a dostatečně originální.

Dobrý Bože, tak ty máš dnes svátek!? Kdo jiný? Kdo jiný by uměl sem na zem přinést takovou krásu? Krása je přece nehmotná. Krása je jedinečná, neopakovatelná a originální. To tys jí dal podobu, tys ji stvořil. Tolik nádherných květin a vůní? Tohle musí být přece tvoje vlastnictví! Já tomu věřím. A je úplně jedno, jak vypadáš, a do které víry si tě kdo „nasadil“. Pro mě jsi jedinečný tak, jak to cítí a vnímá moje duše.

Tak všechno nejlepší! Jen tak dál. A nedovol nikomu, aby tu tvoji krásu ničili. Takoví přece nemohou mít duši. A jestli ano, tak je pošli za tou mojí, ona jim to vysvětlí.

Duše si přece mají rozumět.