Jak jsem sama sebe nikdy neviděla.

Když jsem byla ve svém prvním zaměstnání, měly jsme s ženským kolektivem celkem dobrý zvyk. Do restaurace U sudu, jsme po každé výplatě šly posedět v polední pauze na Fernet s colou, k tomu cigárko. Byl to pro nás svátek!

Jednou jsme si řekly, že ten svátek zvětšíme, že si ho více užijeme, a tak se stalo, že jsme po práci skončily ve Slavii, která byla hned naproti našeho podniku. Přece nepůjdeme kus pěšky. Celý večer tam po mně pokukoval nějaký mladík, až mi přinesl číšník skleničku Cinzana a vyřídil pozdravení.

Nakonec se stejně osmělil, a tak jsme si chvilku o samotě u vedlejšího stolu povídali. Už si ani moc nevzpomínám, co ve městě pohledával, byl odjinud, ubytovaný na jednom hotelu, tuším, že říkal něco o stáži, anebo školení, ostatně, to není podstatné. Nemohu říct, že by mě nějak ohromil zevnějškem, což bylo v mém věku tehdy dost důležité, a tak jsem hovor vcelku rychle ukončila a vrátila se zpátky ke stolu. Ještě před tím jsem mu z okna ukázala, kde pracuji, když na toto téma došla řeč.

Jaké bylo překvapení, když na mě druhý den volala vzteklá vedoucí, že mám návštěvu. Vzteklá, nervní a protivná byla pořád, studovala VUML a asi jí to moc nešlo. Z porady velkého podniku chodila pravidelně totálně rozsekaná a za odměnu nás seřvala. O to víc ji asi rozsekal mladík, s kyticí v ruce, který hledal mě a ještě si to dovolil v pracovní době.

Ohromeně jsem na něj zůstala ve dveřích zírat, protože to vypadalo, že jde žádat o ruku. Jen jsem netušila koho, a proč. Omluvil se, že mi působí problémy v práci, neunikl mu zuřivý pohled mé šéfové, která ho zcela jistě nezapomněla upozornit, že mám hodně práce.

Náhodou měla pravdu. Mou náplní byla výroba smutečních oznámení – parte. Lidi umírali pořád, tím pádem i práce zajištěna pořád. Nejhorší bývalo pondělí po víkendu. To se mrtví klienti nashromáždili do fronty. Počítač byl jediný a ten měl k dispozici pouze grafik, já musela všechno růčo a na stroji. Jednou se mi povedl husarský kousek. Hodně zarytým komunistům jsem dala na parte „svatý“ verš. Prostě jsem přehlédla číslo verše, který tam měl přijít.

Průšvih byl, jak udržet v sobě záchvat smíchu, který se o mě zmocňoval, protože takový výbuch emocí, jak pozůstalých, tak mé komunistické vedoucí byl hodný sopky Etny. Na jednu stranu jsem musela zachovat dekorum vůči pozůstalým, na druhou stranu mi ty scény přišly fakt hrozně směšné, nechápala jsem ve svém věku, co to bylo v tehdejší době za „průšvih“. Nezajímala mě ani politika, ani komunisti, zajímal mě život. Měla jsem kvůli tomu namále, pozůstalí chtěli, aby mě vyhodili z práce za tuto ostudnou chybu. Moje zuřivá vedoucí měla asi ovšem srdce, a tak se jí to podařilo usmlouvat, že veškerou škodu 178,- Kčs, uhradím já. A tak jsem mohla zůstat. Nově vyhotovené parte po mně kontrolovali všichni, včetně vedoucí, aby tam už nebyla žádná chyba. A tak jsem unikla trestu vyhazovu z práce, čímž mi byla dána možnost poznat milého neznámého s kyticí karafiátů.

„Víš, nešla bys se mnou na colu? Já bych tě po práci vyzvedl.“ začal poněkud nesměle s prosbou v očích. „Včera jsi mě hrozně zaujala a já bych si tě strašně rád namaloval.“ Vysvětlil svůj zájem o mě a popravdě se mi ulevilo, protože ač milý, můj typ to nebyl. Zároveň jsem vytřeštila oči znovu. „Jako mě???“ nějak mi to nedocházelo, co je tak asi na mě zajímavého. „Hmmm, půjdeš?“ znovu zaprosil a já jsem kývla.

V půl čtvrté jsme vyrazili do restaurace. Já s kyticí, on s velkým skicákem pod paží. Celou dobu jsme si docela nezávazně povídali, zatímco on pořád čmáral. Ani za nic mi to nechtěl ukázat, že to ještě není hotové, že je to jen skica. Na obrazu mělo být víc lidí a jednou z tváří ta moje. Pak mě doprovodil k autobusu, s tím, že se ozve.

Pár dnů na to si mě odváděl z práce do hotelu, protože mi chtěl něco dát. Dělal s tím velké tajnosti a já cestou přemýšlela, jak to udělat, abych s ním nemusela na pokoj. Nakonec jsem před hotelem trvala na svém, že nahoru s ním nejdu. Usmál se: „ale neboj, vždyť já po tobě nic nechci, já nejsem takový....“ nedokončil větu. Přesto jsem zůstala čekat dole a přemýšlela, jestli jsem ho neurazila, zdali-pak se vůbec vrátí. Byl zpátky docela rychle.

„Tady!“ v očích mu zvláštně zářilo, tváře celé zrůžovělé. „To máš za ochotu, to je můj dárek pro tebe na památku. To je moje představa ženy.“ Podal mi obrázek, plátno napnuté na dřevěném rámečku a na něm…….. E.T. mimozemšťan. Tedy, mně to v tu chvíli tak připadalo. Zahrála jsem to statečně, i bez studia na AMU. V tu chvíli jsem ani na vteřinu nezalitovala, že jsem s ním nešla na pokoj.  Nedostala jsem tak šanci vidět se na tom obrazu. Což mi došlo až potom.

A tak vlastně netuším dodnes, jak na tom obraze vypadám. E.T. už měl, tak jsem třeba vypadala jako hlavní protagonistka z Planety opic. Kdoví. Pokaždé, když na ten obrázek doma při větším úklidu narazím, tak se musím usmát. Milá vzpomínka, i když sama sebe asi nikdy neuvidím. Na obrázek se nepodepsal, jméno jsem zapomněla. Jestli je teď slavný, tak já s ním možná taky…….!

Asi začnu objíždět galerie a hledat opici...