A zase ti doktoři!

Nadešel čas udělat další „kolečko“ po doktorech, což já ráda, takže jsem se na to nějaký čas vzorně psychicky připravovala. Dokonce jsem se i začala těšit, protože jsem si řekla, že až to budu mít za sebou, čeká mě klidné léto.

Nejdříve zubařka. Čekala mě výměna starých výplní za nové, nic hrůzostrašného. Ale co si budeme povídat, člověk do ordinace vždy kráčí s pocitem, že „jestli něco najde“, tak to bude hrůza. To tušení v čekárně bylo správné. Nicméně se mi ještě po vkročení do ordinace podařilo vtipkovat, se sestrou a zubařkou jsme pořešily jeden druh kosmetiky a já je ještě nastříkala svým oblíbeným parfémem. Vypadalo to na rutinu a pohodu.

Chcete injekci? Zeptala se zubařka a já jsem hrdinně odmítla. Přece jen, na takovou prkotinu, nic mě nebolí, tak snad nebudu taková měkkota. Když pominu fakt, že jsem jí málem rozkousla zrcátko, protože jsem nechtěně polkla, tak šlo vše jak po másle. Dva zuby dostaly novou výplň a přišlo na klasické „zkousněte si“.

A v ten moment to přišlo a naplnilo se mé tušení, které ještě v čekárně mělo neurčitou podobu. Kdyby si zubařka přede mě i klekla, tak jsem prostě pusu nezavřela. Nepodařilo se mi stisknout čelist k sobě a ještě tomu navíc bránila i docela silná bolest. Vydala jsem ze sebe větu typu: „á euhu, nehouchnu“ (já nemůžu, nezkousnu) a vytřeštěnýma očima jsem hleděla na zubařku, co ona na to.

Ona na to pár vteřin nic. Vytřeštila oči taky. Okamžitě začala křičet nemluvte, vůbec nemluvte, což ani nemusela, protože to jaksi dost dobře nešlo. Udělala mi první pomoc v podobě masáže čelisti, což vypadalo trošku divně, jak mi tam hnětla ty tváře a já u toho ležela s vytřeštěnýma očima. Sestra si netížila dojít a podívat se na tu spoušť zblízka. Zubařka jen stále opakovala, ať nemluvím, ale současně mi u toho dávala pořád nějaké otázky, takže to vypadalo komicky ještě víc.

Pak mi nakázala, ať chvíli ležím v klidu, jenže jak já jsem člověk neklidný, tak jsem měla stejně potřebu cosi říct a v tom došlo k úlevě a mně konečně sklaplo. Ještě mi stihla proletět hlavou myšlenka, že na druhý den mám kontrolu u gynekologa. Vzhledem k nynějším obtížím a omezením páteře mě napadlo, že tam zase pro změnu nezavřu k sobě nohy. Urychleně jsem tu myšlenku zahnala, protože já k tomu mám i docela slušnou představivost.

Už jsem viděla, jak mě chlapci ze záchranky vyvážejí z ordinace roztaženýma nohama napřed a že bych se jim třeba ve dveřích auta vzpříčila. Prostě děs, brrr, fuj, pryč od takových představ. Každopádně zubařce se viditelně ulevilo více jak mně. Dostala jsem rady ohledně mé čelisti, doporučení co ano a co ne a prý mě nechce do konce roku vidět. Ani se jí nedivím. Na konec pracovní doby takové vzrůšo. No ale, zase docela hezky voněla…… mým parfémem, tak měla takovou malou kompenzaci.

Na gyndu jsem na druhý den nakráčela bez jakýchkoliv myšlenek. Radši. I tak to nepomohlo, doktor zíral na obrazovku, já na něj, zrak ho nešálil, viděl, co viděl. Další pohroma se na mě valí. Vidina slibované operace se začala přibližovat a mě se chtělo křičet: „ještě nééééé“. Naklusat na kontrolu musím dříve jak za půl roku, takže zkažené úterý jen touto informací. Když jsem uslyšela: „sestro vezměte paní Novotné krev“, jen jsem bolestně povzdechla. Zase to nepůjde. Tady to nikdy nejde.

Usedla jsem do křesla a zlomyslně nastrčila sestře obě ruce najednou, ať vidí! „A do prdele!“ zvolala docela neslušně a neprofesionálně sestra, které došlo, s kým má tu čest. „Tak co myslíte? Kde poteče? Kde to zkusíme?“ sypala otázky nešťastná sestra. I zželelo se mi jí a tak jsem nastrčila hřbet ruky a povídám jí: „Víte co, pojďme na jistotu.“ „Faaaakt???“ Začala se sestra usmívat, jak jsem jí to zjednodušila. Bohužel se stalo to, co se mi stává často, natekla jedna zkumavka a do další spadlo už jen pár kapek. „Hmmm, tak snad jim to bude stačit, uvidíme.“ Uzavřela sestra můj odběr krve. Jestli v té druhé zkumavce byly 2ml krve tak to bylo moc. Tak budu doufat, že to fakt někomu bude stačit. I upír by na mně evidentně pohořel, vylámal si zuby a chcípnul hlady.

Dnes, štace třetí. Necitlivost půlky nohy mě dohnala k lékařce, zatím obvodní. Neuroložka je v záloze už pěknou řádku let a chodím tam, až prakticky nechodím. „Co potřebujete?“ zeptala se nějakou tu desítku let přesluhující doktorka. Tak jí povídám, injekce na bolest, injekce na uvolnění svalstva, léky na tlak a taky na žaludek. S radostí vytiskla recepty, nemaje se mnou sebemenší práci, a když se ptala jestli je to všechno a nabízela se, jestli opravdu ještě něco nepotřebuju, tak jsem jen zavrtěla hlavou, že ne, že jí moc děkuju, a že je to všechno. Nakonec jí to nedalo a radostně zvolala: „tak já vám alespoň změřím tlak“. 140/80 …..zamyšleně pracovala s touto informací, tak jsem jí řekla, že jsem ráno neměla prášek, že tlak mívám lepší. Usmála se na mě a se slovy, tak já vás už nebudu zdržovat, jsme se rozloučily.

Tak doufám, že vše zabere jak má a já budu mít zase na chvíli klid, než mě bude muset začít někdo léčit. Na druhou stranu, určitě pak zase budu mít o čem psát. :)