Vládní podpora vymírání!

Jaký bude náš národ v roce 2050?  Jaké bude věkové a národnostní složení české společnosti? Jaké to bude s národní identitou budoucích generací?  Necháme si ji chránit zápisem v UNESCO?

Současná vláda se snaží řešit několik krizí: krizi národohospodářskou, rozpočtovou, krizi zdravotního systému, krizi důvěry apod. Bohužel stranou pozornosti zůstává krize demografická! Někteří ze čtenářů si možná pomyslí: koho to zajímá, vždyť lidí na světě stále přibývá. Jenže pro českou společnost to neplatí. Naše společnost má obrovské demografické zadlužení, které se projevuje deformací věkové struktury obyvatelstva. Z hlediska státního rozpočtu se toto zadlužení projeví budoucím poklesem příjmů z výběru daní a poklesem odvodů na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. V důsledku toho poroste nerovnováha mezi rozpočtovými příjmy a výdaji. S využitím modelového výpočtu lze například vyčíslit, že odhadovaný pokles budoucích příjmů státního rozpočtu v důsledku demografického zadlužení dosáhne na daňových příjmech zhruba 29,3 miliardy Kč a na odvodech do systému sociálního zabezpečení ročně 55,8 miliardy Kč (vyjádřeno v cenách roku 2005). Obdobně by se dal vyčíslit i pokles budoucích příjmů zdravotního pojištění.

To byla malá ukázka, jak lze chybějící lidské zdroje převést do finančního vyjádření a ukázat praktický dopad na státní rozpočet! Každý podnikatel se snaží hospodařit maximálně efektivně s tím, co mu zajistí příjem. Logicky pak takový zdroj co nejvíce rozvíjí. Ne jinak by takové jednání člověk očekával i od každé dobré vlády. Bohužel současný přístup vlády je k demografické krizi zcela impotentní. Nedělá se nic a přitom je ze všech závěrů různých odborných komisí patrné, že jestli se porodnost u nás nezvýší a nezměníme propadající se demografickou křivku, veškeré snahy o důchodovou a zdravotnickou reformu ztroskotají!

Za této situace se nabízejí pouze dvě řešení. Zvýšená imigrace nebo zvýšená porodnost. Vsadíme-li na imigraci, bude to cesta velmi riskantní a nákladná. Imigrační politika sebou nese poměrně veliká rizika, neboť vytváří podmínky pro kulturní konflikty, a problémy v soužití etnik, které se dnes naplno projevují v některých zemích jako je Holandsko nebo Německo. Je také otázkou, zda se zvýšenou imigrací si příliš nezahráváme s naší národní identitou, historickým a kulturním dědictvím. Přitom ani přistěhovalectví není bez finančních nákladů.  Nejde totiž jen o náklady bezprostřední imigrace, nýbrž také o náklady integrace. Jak ukazují zkušenosti západní Evropy, náklady na integraci mohou být vysoké a velmi často bez žádoucího efektu.

Druhé řešení je v tom, že se současná mladá generace (a samozřejmě i další a další) rozhodne mít více dětí. Co ji k tomu ovšem dnes brání? Proč se lidé dnes rozhodují mít méně dětí? V čem je zakopaný pes? Je třeba si přiznat, že z ekonomického hlediska děti představují investici. Rodiče se zříkají vlastní okamžité spotřeby ve prospěch investice do výživy, výchovy, vzdělání a zajištění všestranného rozvoje svých dětí. A očekávají, že dospělé děti budou v budoucnu podle svých možností o své rodiče pečovat. Státu zároveň tito budoucí daňoví poplatníci přinesou patřičné daňové výnosy a také odvody do systémů sociálního a zdravotního pojištění.

Ačkoliv je samozřejmé, že se rodiče rozhodují mít děti z celé řady přirozených lidských důvodů, při konečném rozhodování o celkovém počtu dětí v rodině hraje ekonomické hledisko (a snaha zajistit sobě a svým dětem odpovídající životní úroveň) významnou roli.

Rodiny sice mají z pohledu státu zvláštní postavení proto, aby měly děti, ale jak se to stane, zůstává bez většího povšimnutí státu. Dokonce i daňové slevy na dítě jsou v tomto smyslu většinou prezentovány jako určitá forma „sociálních dávek“ nebo jako „zvýhodnění rodin“. Obecně se tak udržuje nepravdivý mýtus, že bezdětní přispívají na rodiny s dětmi!  Náklady na výchovu a výživu dětí jsou přitom statisticky vyčísleny. Lze spočítat, že například průměrná domácnost se 3 a více dětmi investuje v průměru za jeden rok do dětí zhruba 314 tis. Kč.

Jaké může být řešení?

Vhodnou zemí pro ilustraci úspěšné rodinné politiky je například Francie, která má zavedeno společné zdanění členů domácnosti. Tím se také nejvíce přibližuje ekonomickému modelu, který odstraňuje vyšší zdanění investic do lidského kapitálu – alespoň v oblasti daní z příjmu. Základem daně je součet příjmů všech členů domácností vydělený počtem jejich členů (první dvě děti se počítají jako 0,5 člena). Například šestičlenná rodina (2 rodiče a 4 děti) tak platí daně ze základu děleného číslem 5 (1+1+0,5+0,5+1+1). Francie – mimo jiné díky odstranění vyššího zdanění investic do lidského kapitálu – nemá problém s  porodností.  Sociální analýzy ukazují, že na rozdíl od jiných evropských zemí je ve Francii relativně malý rozdíl v porodnosti mezi jednotlivými socioekonomickými skupinami. Ve srovnání s ostatními zeměmi také zůstávají francouzské ženy ve výrazně nižší míře bezdětné, a i když roste převaha standardu odpovídajícího rodině se dvěma dětmi, počet rodin s větším počtem dětí zůstává ve Francii stále vyšší než ve většině ostatních evropských zemí. Z výše uvedeného příkladu je patrné, že tímto způsobem stát ponechává peníze v rodinách, kde rodiče pravidelně pracují. Stát nemusí financovat nákladný a byrokratický systém podpor a kvazipodpor.

Naše společnost a politici by se měli hrozbou a důsledky vymírání začít vážně zabývat. Nastavit spravedlivé podmínky pro rodiče a přestat trestat ty, kteří jsou ochotni zodpovědně vychovat dvě, či více dětí. Je nutné tyto rodiny přestat znevýhodňovat oproti těm, kteří žijí z vlastního rozhodnutí bez dětí nebo jen s jedním dítětem. Pokud v následujících letech demografický vývoj nezvrátíme k lepšímu, těžko budeme vysvětlovat našemu jedináčkovi (pokud se vůbec pro dítě rozhodneme), že je životně důležité, aby mělo v dospělosti se svým partnerem tři děti, protože my nebudeme mít na důchody.

Marian Jurečka

autor čerpal z materiálů:

Hampl, O. - Bartoš, F.: Analýza nerovného postavení rodin s dětmi

Mlčoch, L.: Rodina z pohledu institucionální ekonomie. 2009, časopis Demografie, č.1.

Mlčoch, L.: Ekonomie důvěry a společného dobra. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2006.

Závěrečná zpráva Bezděkovy komise. Praha, 2005. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/2228