Jak se do lesa volá, tak se v lese rodí!

Ve svých posledních příspěvcích jsem se rozepsal o porodnosti, penzích a tak podobně. Přišlo mi od vás mnoho reakcí.

Zdá se, že mít více dětí začíná být populární. Často jste se ptali, jak funguje podpora rodin v jiných evropských zemích, jestli je to někde lepší než u nás. 

Zdá se, že lépe na tom jsou a budou státy, které dlouhodobě podporují investice do nových generací. Například Francie. Zatímco my jsme dnes průměrně na 1,5 dítěte na rodinu, Francouzi se drží na dvou, což znamená, že svůj penzijní systém pravděpodobně uživí. My ne. Ještě hůř než my jsou na tom Němci. Ti mají dokonce méně než 1,5 dítěte na ženu. Německý příklad je zajímavý ještě z jednoho pohledu.
 
Když jsme měli v Evropě Německa dvě, byla na tom po válce s porodností velmi podobně. Pohybovala se mezi 2 a 2,5 dítěte na rodinu. Tento průměr postupně klesal až do roku 1972, kdy se obě Německa přiblížila hodnotě 1,5 dítěte a nastal (nám už známý) problém s penzijním systémem. Vyvstala otázka, kdo ho bude živit. Západní Německo rozhodlo, že penze bude dotovat z jiné produkce a dodnes si průměr 1,5 dítěte téměř drží. Ve východním Německu podpořili porodnost a rodiny a od roku 1972 jejich ukazatele zase rostly. Jakmile se obě Německa sjednotila, na západě se rodilo pořád stejně a ve východní části se porodnost propadla až k jednomu dítěti – skončila podpora a přišla nejistota, co bude dál. 

Zmiňme ještě další důkaz, že státní podpora porodnosti a rodin má smysl. Třeba takové Sársko bylo do roku 1957 pod Francií a porodnost byla na poměrně vysoké francouzské úrovni. Potom přešlo pod Německo, které tradičně nemá proporodní politiku, a během krátké doby bylo Sársko na německém průměru. Státní politika podpory rodin a porodnosti má tedy jednoznačně vliv na to, jestli stát následně dovede naplnit důchodový systém přirozeně, nebo jej musí dotovat z jiných zdrojů, případně zvýšenou migrací.
 
Pokud bychom se my Češi chtěli dostat na francouzský průměr – tedy dvě děti na rodinu, znamenalo by to, že musíme opustit zaběhnutý zvyk, že je tzv. „normální“ mít dvě děti. Dvě děti, znamenají reálně mnohem méně, protože musíte započítat i ty, kteří děti prostě mít nemohou nebo nechtějí. Jak jsem psal v minulém příspěvku, nechci nikomu nutit, aby měl pět dětí jako já. Nepopírám, že je to náročné, ale zároveň i zábavné. Děti nejsou jenom statistika, děti jsou radost a naše budoucnost.  

Marian Jurečka