Cena naděje

Asi nikdo mě nebude podezírat, že jsem příznivec dlabání dýní a slavení Halloweenu. Listopad, to jsou pro mne docela jiná světýlka.

Mně stačí dvě zapálené listopadové svíčky – jedna na hřbitově na začátku měsíce a druhá na Národní třídě 17. listopadu. V obou je totiž naděje a obě jsou to světla vyloženě naše. 

Jednou je to naděje v koloběh života, v to, že naši zemřelí jsou stále s námi, myslíme na ně a víme, že svět námi nezačal a námi ani neskončí. Podruhé je to světlo jako připomínka velké naděje, kterou jsme prožili před 26 lety. Naděje, že si věci u nás doma budeme dělat zase po svém a sami.
 
Je to trochu jako s jinými velkými dny v dějinách. Ti, kteří zažili atentát na Kennedyho, často vzpomínají na moment, kde v tu chvíli byli a co dělali. Ti, co zažili 17. listopad 1989, jsou na tom stejně. Já jsem byl ještě malý kluk, ale dodnes si pamatuju, jak všichni kolem byli najednou veselejší, nadějnější a trochu se i báli, aby se situace ještě nějak nezhatila.
 
A právě naděje je motivem, který by měl charakterizovat naši vzpomínku na 17. listopad. Motiv, který bychom měli aspoň jednou za rok v sobě najít. A dát jej poznat také našim dětem, protože právě ony tu budou po nás jednou hospodařit, povedou stát a na nich bude ležet odpovědnost za rozvoj společnosti. 

V listopadu 89 jsme se vydali na cestu, díky které si můžeme užívat svobod, demokracie a hospodařit po svém a sami. Musíme to však dělat takovým způsobem, abychom mohli také stát po boku sousedům a nemuseli se před nimi stydět. Svoboda a naděje na lepší budoucnost něco stojí. Stojí to úsilí, vědomí rizika i strach, že se plno věcí nepovede. Nevím jak vy, ale pro mne je to férová cena. 

Marian Jurečka