Proč chybí kvalifikovaní lékaři?

Atestovaných lékařů,kteří mohou pracovat samostatně,je nedostatek. Ne vždy, ne všude, ale je. Mohou za to dlouhodobě neřešené problémy v postgraduálním vzdělávání lékařů! Samo navýšení kvót v přijímacím řízení na medicínu nestačí.

Nedostatek kvalifikovaných lékařů je v ČR mnohaletý problém. V uplynulých dnech jsme se dozvěděli, že„po auditu NKÚ chystá ministerstvo zdravotnictví častější kontroly dotací a zadá analýzu vzděláva-cího systému“. Není mi jasné, proč až nyní. Vždyť na neuspokojivou situaci v postgraduálním vzdělává-ní lékařů upozorňují ministerstvo všichni a dlouho dobu: profesní organizace, mladí lékaři, ČLK i sami poskytovatelé léčebné péče. Došlo to dokonce tak daleko, že náš postgraduální vzdělávací systém v oblasti lékařských profesí se nyní odbornou veřejností bere za hlavního strůjce nedostatku lékařů v na-ší republice. A to navzdory skutečnosti, že za něj „utrácíme“ miliardy korun za poslední roky.

A proč? Protože je nepřehledný, plýtvá prostředky, je prakticky nekontrolovaný a nevyvá-žený. Každý mladý lékař odcházející do Německa, Rakouska nebo jinam Vám řekne, že kromě peněz (což nebývá to hlavní) jej zlákali na funkční a přehledné předatestační vzdě-lávání, které jej dovede k možnosti samostatné práce v dohledné době a tím k možnosti lepšího uplatnění a výdělku. A je to pravda.

Podívejme se jen na otázku tzv. kmene, po kterém nyní mladí lékaři dělají zkoušku, měl by to být souhrn základních znalostí a dovedností v oboru: u chirurgů z chirurgie, u interních oborů z interny, apod. Celkem základ medicíny, kdy po získání „kmene“ pracuje lékař pod dohle-dem nikoliv pod dozorem, tedy z větší části samostatně. Zde existují podivuhodnosti, jako kmen z chirurgie, což je správně a kmen z kardiochirurgie, což znamená, že dotyčný lékař nebude již nikdy mít možnost jakéhokoliv jiného oboru než kardiochirurgie, aniž by začal znova od „píky“. Smysl kmene mi pak uniká.

Otázka možného plýtvání finančními prostředky také volá po vyřešení. Jednak je třeba nastavit nějaké jednotné podmínky pro práci školitelů a hlavně ji kontrolovat a dále stanovit stejnou metodiku úhrady jejich práce i dalších nákladů na školící místo. Proč nás má stát místo na jednoho postgraduálního studenta násobně více Ostravě než v Praze? A zároveň proč jdou prostředky někam, kde není vzdělávání akreditováno? A také, jak jsem pochopil, není kontrolováno, zda školitel se školencům vůbec věnuje, protože řada z nich udává, že nikdo na ně nemá čas a oni jsou vlastně ponecháni osudu…. To již ani nemluvím o situaci, kdy lékař (případně lékař cizinec) bez uzavřeného „kmene“ léčí sám pacienty „JAK UMÍ“.

Mladí lékaři také hojně upozorňují na skutečnost, že „jejich“ atestace, tedy z oboru, na který se přihlásili, je skoro nekonečně vzdálená, tedy neexistuje na ní žádný časový horizont. Tento stav možná nejvíce trápí naše postgraduální studenty a bohužel se mnohdy týká i těch na „státem garantovaných a hrazených“ místech. Jde vlastně o jakési nevolnictví, prostě příprava k atestaci není mladému lékaři umožněna z časových ani materiálních důvodů- přišel by o své místo.

Osobně si myslím, že z určité (menší) části si za to mladí lékaři můžou sami, protože před delší dobou ministerstvo na nátlak profesních odborových organizací rozhodlo o tom, že tzv. „vázací“ smlouvy s lékaři po absolvování jejich atestace jsou nepřijatelné. Jinými slovy není umožněno zaměstnavatelům mladému lékaři poskytnout čas a finance na přípravu k atestaci výměnou za závazek nějaký čas po složení atestace u svého zaměstnavatele (a do jisté míry sponzora) zůstat.

V procesu postgraduálního vzdělávání lékařů je řada nakupených chyb a je třeba je urychleně napravit, přičemž zdaleka nejde jen o roli Institutu postgraduálního vzdělávání lékařů a zdravotníků  (IPVZ). aNapříklad tím, že ministerstvo zdravotnictví lépe využije potenciál IPVZ a jako přímo řízenou organizaci jej

pověří kontrolou akreditovaných pracovišť postgraduálního vzdělávání a to, jak z hlediska vlastní výuky, tak i z hlediska využití finančních prostředků, které do tohoto procesu při-cházejí. Jinými slovy přímý výkon vzdělávání pro IPVZ zůstane stejný: příprava pro obory PL pro dospělé a PL pro děti a dorost. Ale o proces organizace a kontroly postgraduálního vzdělávání v dalších oborech se MZ podělí s IPVZ a využije jeho kapacit, lidských i pro-storových. Celý systém přípravy postgraduálního vzdělávání lékařů se musí zjednodušit i zkrátit - i zde méně znamená více. A být více kontrolován.