Nová cesta...

Něco končí, něco jiné může začít. Vezměme prosím nynější situaci z té lepší stránky a berme ji jako výzvu k něčemu novému a lepšímu.

Možná nakonec můžeme tak trochu i poděkovat přírodě (myslím tím koronaroviru), že nám vystavila dočasnou „stopku“ a dala nám možnost k zamyšlení nad naším zdravotnickým systémem, protože se ukázaly některé skutečnosti:

Ve velké většině ze sebe zdravotníci vydali to nejlepší. Řada jich pracovala ve velmi ztížených podmínkách,  dlouhodobě bez dostatečných ochranných po-můcek. Vždyť první roušky v počtu  tří kusů dostalo naše zdravotnické zařízení, kde pracuje přímo s pacienty devět lidí, zhruba tři týdny po záchytu prvního pa-cienta s Covid-19! A situace se zlepšila až za další 4 týdny……  Navíc zdravotníci patří mezi nejvíce nemocí postiženou skupinu a také někteří ji zaplatili zdravím nebo životem. Za to jim patří velký dík!

Ukázalo se, že náš „relativně robustní“ zdravotnický systém (počet lékařů a lůžek na 100 tisíc obyvatel patří k nejhustším v Evropě) je potřebný a efektivní a měl by být zachován. Neměly by pokračovat snahy, ať již veřejně deklarované nebo skryté, směřující k rušení akutních lůžek. Neměly by nadále být v ohrožení malé nemocnice typu Frýdlant, Rumburk, Sušice…A ty jsou velmi potřebné. Doba rušení akutních lůžek, kterou všichni pamatujeme, je pryč! A nejde jen o pandemii, může jít o hromadné neštěstí či prostou lidskou snahu mít své nemocné někde poblíž, moci je denně navštěvovat, pečovat o ně.  Nedivme se regionálním politikům, že o tyto „své“  nemocnice nechtějí přijít.

Je zřejmé, že navýšení  financování zdravotnického systému nestačí. Tolik Českou lékařskou komorou požadované navýšení plateb za tzv. státní pojištěnce, kterých je cca. šest miliónů (např. důchodci, děti, studující, lidé na pracovní neschopnosti, nezaměstnaní) vláda konečně schválila letos o 500,- Kč/měsíc na osobu a na příští rok o dalších 200,-Kč/měsíc. Výsledkem je platba 1.760,-Kč /měsíc/ osobu od 1.1.2021. Stále sice pokulhává za povinnou platbou u osob bez zdanitelných příjmů, která na letošní rok  činí 1971,- Kč/měsíc a OSVČ, kde je 2352,- Kč/měsíc, ale poděkujme za ní. Rovněž navrhované oddlužení „nejzadluženějších“ velkých nemocnic ve výši  6,5 mld. korun pomůže, ale samo o sobě nic nevyřeší.

Nejdříve je třeba pomoci nejen nemocnicím, kde poklesla výkonnost na 50% i méně, protože se vyčlenila lůžka na Covid-19 a odložila část operací a vyšetření, ale také ambulancím, kde pokles je často ještě větší, protože se pacienti bojí chodit do ordinací. Kromě zdravotních problémů některých pacientů, jde o problém ekonomický, který může celý systém destabilizovat. Zálohové platby ze strany zdravotních pojišťoven sice běží, ale přeci není možné v příštím roce vyúčtovat jen provedenou práci. Část ordinací by musela skončit, protože by neměly na běžný provoz. To je nepřijatelné. Nemocnice jsou jen stěží schopné takový nápor ustát. Zahltily by se. A to si nikdo nepřeje. Domnívám se, že řešením je zálohové platby ponechat v režimu paušálů na určité období, například březen až červen 2020, a uklidnit širší zdravotnickou veřejnost!

Z dlouhodobého hlediska jsou potřebné a nezbytné tři kroky:

1. zvýšit počet plně kvalifikovaných zdravotních sester a laborantů a to přesunutím jejich vzdělávání na střední zdravotní školy s tím, že možnost pomaturitního vzdělávání specializačního charakteru na vyšších odbor-ných školách a univerzitách zůstává zachována. Tím se současně plní i požadavek Evropské komise o nezbytných hodinách výuky v oblasti ne-lékařských zdravotnických profesí.
2. zjednodušit a zpřehlednit postgraduální vzdělávání lékařů. Odstranit ne-smyslné rozdílnosti v přípravě na jednotlivé odbornosti. Zaručit přimě-řenou průchodnost systémem. Není možné, aby lékař v programu postga-duálního vzdělávání (samozřejmě pokud skutečně chce) po pěti letech neměl v dohledu atestaci! Navíc, aby postgraduální vzdělávání stálo mili-ardy korun bez jasného výsledku. Kvalifikovaných lékařů je již nyní nedo-statek.
3. zlepšit financování zdravotnického systému tak, aby i malé nemocnici s běžnými diagnózami jako zápal plic, nemoci průdušek  nebo operace žlučníku platby za diagnózu stačily na provoz a obnovu. Měl to zajistit  tzv. „restart DRG“. Ale zřejmě se zjistilo, že ne na vše jsou peníze, zvláště, když ti „bohatší“, jako některé velké nebo specializované nemocnice, se nechtějí vzdát části svých plateb ve prospěch těch „chudších“, kteří histo-ricky mají menší úhrady, například proto, že mají málo hrazený obor- například traumatologii.

Myslím, že nyní je čas na změny. Jednoznačně se totiž na příkladu amerického zdravotnictví ukazuje, že dostupnost základní péče musí zůstat zachována!