Čína - spíše "velký bratr" než náš obchodní partner.

Můžeme se oprávněně zlobit na Čínskou lidovou republiku, jak s námi jedná, můžeme vzývat naší formu demokracie, nebo se můžeme zlobit na předsedu senátu, že nám komplikuje život, ale jeho mise na Tchaj-wan nám snad otevře oči.

Měli jsme se cítit jako rovnocenní partneři. Čínský prezident byl u nás přijat nejen s nejvyššími poctami, ale zdaleka nad rámec u nás běžných zvyků. Měli jsme se těšit na rozsáhlou hospodářskou spolupráci v desítkách miliard investic. Aspirovali jsme na "významného" čínského partnera v Evropě. Ale co z toho? Jen minimum: nevýrazné investice, kdy snad jen Slavia a její fotbal nás může uspokojit. A minimální další spolupráce, vždyť ani podíl čínských aerolinek ve Smart-wings se nenavýšil nad těsnou minoritu a ustaly i přímé lety z Prahy do Číny (i když i v souvislosti s kovidem)

Teprve nynější situace, kterou ČR zažívá při cestě předsedy senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan nám ukazuje, kým pro Čínu jsme: malým, rozumějme nevýznamným státem na odlehlém místě, kdesi v Evropě. Přeci nemůžeme soupeřit s 1,4 miliardovou Čínou. Alespoň tak to prezentují čínská média. A navíc jsme vazalové USA. Prezentace Miloše Vystrčila je popisována jako oportunismus, jako snaha určitých proamerických sil u nás, které se musí za každou cenu vymezovat prozápadně a tím napadat Činu. Reakce ze strany čínských představitelů a médií dle nich prý nesmí být přehnaná...

Zajímavé....ale je možné si z toho vzít hned několik ponaučení. Za prvé pro Čínu příliš mnoho neznamenáme, to je fakt, který je třeba si uvědomit a dále nepodlézat. Za druhé Čína má v současnosti především strach o svou jednotu. Potíže s Hongkongem jí nedají spát. Je tu přeci vzor rozpadlého SSSR, to nelze připustit. Proto každé byť jen symbolické gesto směřující mimo Peking je nepřijatelné a až histerická reakce čínské centrální moci to potvrzuje. Za třetí po době uvolnění představované dobou Teng-Siao-pinga (tvůrce ekonomických reforem v 80. a 90 letch 20.století) nastává opětovné utužení marxisticko-maoistických postojů, zkrátka politika pevné ruky. A to je fakt. Lze jen očekávat, co přinesou pro Čínu další desetiletí. Zdal-li nové smělé technické projekty a velkolepý hospodářský růst nebo spíše společenskou i ekonomickou stagnaci způsobenou "utužením" společenského prostředí.