Aby člověk uvěřil v Boha, či prožil obrácení, musí podle ní, obrazně řečeno, alespoň jedenkrát v životě zemřít. , znamená to vlastně, že něco takového člověk musí prožít, aby žil skutečně v realitě, zbavil se iluzí...
Kázání na 21. 4. 2019
Biblická čtení: Skutky 10,34–43; 1. Korintským 15,19-26; Jan 20,1–18
Kdysi mě oslovil citát německé teoložky Dorothe Sölleové. Zní provokativně. Aby člověk uvěřil v Boha, či prožil obrácení, musí podle ní, obrazně řečeno, alespoň jedenkrát v životě zemřít. Je třeba poznat omezenost svých sil a schopností, prožít situace, kdy prožíváme zármutek a beznaděj. A protože Bůh je vlastně hlubinou bytí, základem reality, znamená to vlastně, že něco takového člověk musí prožít, aby opravdu žil v realitě, zbavil se iluzí o sobě a životě.Dorothe Sölleová sama prožila nelehký život, ve kterém se jí nevyhnulo ztroskotání v manželství, se kterým se dlouho a velice bolestně vyrovnávala. Ve chvílích ztrát, kdy se otřásají veškeré naše dosavadní jistoty, poznáváme, že vše dobré v našem životě je nezasloužený dar. Poznáváme, že jedinou skutečnou jistotou našich životů je vztah s naším stvořitelem, který je vždy naprosto jiný než naše představy. I v Bibli tomu tak je. Velkým tématem bible je hledání naděje tam, kde se zdá, že z lidského hlediska už žádná naděje není. Dá se říci, že Bible, v podobě, jak ji máme dnes, byla kvůli tomu sepsána.
A dnes, na velikonoční neděli, se scházíme, abychom si připomněli, jak Bůh obrátil ve vítězství strašlivou katastrofu, ohavný čin – ukřižování nevinného Ježíše z Nazareta. Učedníci, kteří se už těšili, jak s ním budou vládnout, jsou najednou zavřeni ve strachu za dveřmi. A je to žena – Marie Magdalská, která dělá co je třeba. Podle církevní tradice to byla žena, která měla špatnou pověst. Netoužila po poctách. Byla vděčná za setkání s člověkem, který jí nepohrdal, který ji přijímal takovou, jaká je a prokázal jí dobrodiní. Jde k hrobu, udělat, co je třeba. Ale co to? Kámen je odvalen a hrob je prázdný. Oznámí to učedníkům a ti běží k hrobu. I zde se snaží být první, vzájemně soupeřit. A po té, co vidí v hrobu, jeden z učedníků uvěřil, že Ježíš byl vzkříšen, tak jak předpovídal.
Učedníci odejdou domů. A plačící Marii tam nechají. No tak to už někdy u tzv. věřících lidí bývá, že si užívají svého vlastnictví tajemství víry. Ale aby těšili, věnovali se lidem kolem sebe, na to je neužije.
Plačící Marie ale zůstává. Vylévá před Bohem svůj žal. A Bůh, který je těšitelem plačících, se k ní sklání. Dává jí najevo svoji přítomnost. Nejprve skrze anděly. Po té potkává samotného Ježíše. Poznává ho, až ji on sám oslovuje jménem. Ježíš vystupuje k Otci. A vzkříšený Ježíš mluví o Bohu zvláštně. Je to teď Otec jeho i Otec učedníků Ježíš vystupuje k Bohu svému i Bohu učedníků. Ano, Bůh je Bohem právě těch klesajících, padajících - klesajících padajících v celých dějinách. Bůh klesajících a padajících, kteří vědí o své slabosti a pomíjivosti. K těm se sklání, ne k těm pravověrným, co si o sobě myslí, že jsou jediní praví, majitelé pravdy. A je to ta plačící Marie, kterou ostatní pohrdali, která má jít a zvěstovat, že viděla Pána a co jí řekl. Je prvním ze svědků, kteří zvěstují Kristovo vzkříšení. Ježíš zvěstuje velice radostnou zvěst učedníkům, kteří naprosto selhali, ukázali, že vlastně nic nepochopili. Bůh, který vzkřísil Ježíše je i jejich Bohem a chce být s nimi tak jako s Ježíšem.
Smrt, prázdnota, otřes, všech nadějí a jistot. To prožívali učedníci a učednice Ježíšovi po ukřižování. Prázdnota, Boží mlčení, zhroucení jistot. To doprovází lidské životy. Někdo se zatvrdí, snaží se přežívat ze dne na den, užívat si. Někdo se s tím ale nespokojí. A ptá se dál, Pane, kde jsi? Pane proč? A v takových chvílích poznáváme, že nejsme sami. Je tu s námi někdo kdo nám nedává hotové odpovědi. Mnozí jej připodobňují k tichému jemnému hlasu, který říká – já vím, jsem tady s tebou. Dorothe Sölleová k tomu říká: „Na konci hledání a tázání se není odpověď, ale objetí.“ Ten koho nazýváme my křesťané Bůh je tady s námi. Zná nás jménem. Zná nás lépe než my sami sebe. Oslovuje nás, tak jako oslovil u prázdného hrobu plačící Marii Magdalskou.
Bůh, který vzkřísil Ježíše Krista je stejný včera dnes i navěky. Tak jako těšil v Ježíši Kristu plačící Marii, když ji prominentní učedníci nechali samotnou, tak těší i nás. Dává nám sílu k tomu, abychom šli cestou, kterou nám ukazuje příběh Ježíše Krista. A to navzdory všemu, co prožíváme, navzdory tomu, že je kolem nás spoustu hlasů a výzev, které se nás snaží přesvědčit o nesmyslnosti takovéhoto počínání. Ve chvílích, kdy na nás přicházejí pochybnosti, nám dosvědčuje, že má smysl sloužit, milovat nezištnou, nesobeckou láskou, obětovat se. Má to smysl a dá se říci, že je to jediné co má v životě smysl.
Kristus byl vzkříšen, byl opravdu vzkříšen. Tak se mnohde zdraví lidé o velikonocích. Radujte se, ani smrt vás neoddělí od Boží lásky. Vždy je možno doufat, prosit volat.
A v tomto světě plném beznaděje a temnoty se snažte těšit ztrápené, trpící, zklamané. Poznal jsem mnohé, kteří slyšeli mnohé výzvy k víře, ale nesetkali se s tak potřebnou lidskou blízkostí v pravý čas. Tak i oni, když poznají náš život proměněný zvěstí velikonočního evangelia, poznají něco z toho, o čem vypráví zvěst o vzkříšení. A jak nám praví náš Pán, cokoli jste učinili jednomu z těchto maličkých, mě jste učinili. Tak se v našich bližních setkáme s naším Pánem. Tak se přítomnost vzkříšeného mezi námi bude uskutečňovat. Amen
