v dnešních biblických čteních, v tom evangelijním a ve čtení ze starého zákona jsme četli o dni odpočinku. Ten má být, podle knihy deuteronomium Izraelcům svatý. V tom dni nesměli židé dělat žádnou práci.
Kázání na 3. 6. 2018
Biblická čtení: Deuteronomium 5, 12 - 15; 2. Korintským 4, 5 - 12; Marek 2, 23 - 3, 6
v dnešních biblických čteních, v tom evangelijním a ve čtení ze starého zákona jsme četli o dni odpočinku. Ten má být, podle knihy deuteronomium Izraelcům svatý. V tom dni nesměli židé dělat žádnou práci. A tak se z tohoto dne stal den vynuceného klidu. V židovství byla rozpracována spousta předpisů, co se smí a co se nesmí, jakou je možno v tento den ujít vzdálenost. A to přecházelo do, z našeho pohledu, až absurdních situací. A nejinak je tomu i dnes. Vzpomínám si na to, když před lety kandidoval ve Spojených státech amerických na prezidenta demokrat AL Gore. Jako kandidáta za více prezidenta měl Joe Liebermana, pravověrného, konservativního žida. A jednou se stalo, že zasedání v americkém parlamentu se protáhlo do pátku do večera a tehdy už nastal šábes. No a Al Gore zavezl Joe Liebermana do bytu, který byl v té vzdálenosti, kterou je možno v sobotu urazit. Tam ho naložil do výtahu, zmáčkl za něho všechna tlačítka. Otevřel mu byt, rozsvítil mu, nachystal věci na spaní a při příchodu zhasnul. Z toho vidíme, že ze dne odpočinku se stal strašák.
Ale původně to tak myšleno nebylo. Den odpočinku přece neměl být dnem, kdy se děsíme toho, jestli neuděláme něco, co je zakázané. Den odpočinku měl a má být dnem, kdy si připomínáme, že jsme milovanými dětmi Božími. Máme si připomínat, že jsme obdarováváni. Máme si připomínat, že co vede ke svobodě a radosti, co vede k životu v realitě.
Ale to, co jsme si teď řekli o dni odpočinku, vlastně platí o celém našem duchovním životě, zbožnosti, o všem, co se koná v církvi, v jakékoli snaze o duchovní život. Nemá jít o to, něco splnit, něco dokázat, něco si zasloužit, nebo dokonce ukázat na svoji dokonalost. V tom spočívá podstata onoho střetu mezi Ježíšem a farizeji s dnešního evangelijního příběhu. Čteme tam o střetu mezi dvojím pojetím. Na jedné straně vidíme u Ježíše, jak myslí především na konkrétní okamžité lidské potřeby. Učedníci mají hlad - tak se nají. Je tu nemocný člověk, tak je uzdraven. Víra, zbožnost, synagoga, kostel, sobota - to má sloužit člověku, jeho svobodě, jeho dobru. A jak Ježíš znázorňuje poukazem na starozákonní příběh z doby krále Davida - platí to, i když se tím poruší nějaké formální zvyklosti.
Na druhé straně vidíme u Ježíšových protivníků pojetí jiné. Ti lidé dodržovali daná nařízení. Někdy je dokonce ještě dále rozpracovávali a ztěžovali. Co bylo jejich motivací. Často to byla snaha poukázat na vlastní dokonalost, na svůj výkon. A tak se do slavení svátku odpočinku, svátku, kdy si připomínáme milosrdenství a vděčnost, začalo vkrádat něco úplně jiného. Bylo to sobectví, sebestřednost. Z toho, co mělo břemena snímat, se stalo něco, co další a další břemena na lidi nakládá. A tak se z duchovního života stává soubor pravidel, povinností, které když nedodržujeme, je to k pohoršení. Je to zdroj strachu. A když se něco změní, nastává veliký problém. Ono se to tak děje v lidském životě stále, když se forma, vnější věci, zamění za obsah, účel. Není pak divu, že když Ježíš ukázal farizeům, že jejich zbožnost je sobectvím, hned nedomlouvali, že jej zahubí.
To nebezpečí je přítomno u každého člověka, v každé tradici, i když se v ní sebevíce zdůrazňuje milost a láska. Klíčové je v tomto smyslu pochopení slov apoštola Pavla z dnešního čtení z druhého listu Korintským. Nemáme zvěstovat sami sebe - svoje učení. Nemá nám jít o naši zbožnost, dokonalost, o naše dodržování předpisů a zvyků, to vede do otroctví. Bůh osvítil naše srdce, aby nám ukázal světlo své slávy - tedy své veliké, nevyčerpatelné milosti a lásky v Kristu. A to není z nás, dá se to jen přijímat. K tomu patří i přijmout, že jsme nedokonalé, hliněné nádoby. A toto zjištění není nikomu milé. A ta, jak se snažili lidé zbavit Ježíše, tak se paradoxně lidé snaží zbavit všech, kteří jim ukazují na zdroj milosti a lásky v Bohu.
A tak nechť je Vám den odpočinku, který my máme v neděli jako připomínku vzkříšení Ježíšova zdrojem radosti vděčnosti. A nezapomeňte, že ustanovení dne odpočinku se týká toho, že každý den si máme vyhradit čas na to, že si připomínáme důvody k radosti a vděčnosti, to že jsme milováni a přijímáni. To nás uzdraví od všeho co nás ničí, zotročuje.
Amen
