Za dobrotu na žebrotu? I přesto do toho jděte!

Kázání na6 . 6. 2021

Biblická čtení: Genesis 3, 8 - 15; 2. Korintským4, 13 - 5,1; Marek 3, 20 - 35

biblická čtení je možno si přečíst zde: www.biblenet.cz

v dnešním evangelijním čtení máme zachyceno svědectví o tom, že se Ježíš ve svém veřejném působení setkával jak s velikým zájmem a popularitou, tak i s nepochopením a odmítnutím. Výjimkou nebyli ani jeho nejbližší. Dá se říci, že za jeho pozemského působení ho vlastně nikdo nepochopil. Po jeho ukřižování se všichni učedníci rozutekli.

Ježíš dráždí - uzdravuje, což ostatní nedovedou. Ve svém zvěstování ukazuje na pokrytectví lidí kolem sebe, kteří byli pyšní na svoji zbožnost, považovali se za všelijak ctihodné. Vybírá si za učedníky všelijaké pochybné existence, jak je to možné si přečíst v předchozí kapitole Markova evangelia.

A tak se stalo, že když se rozšířila zase zpráva o nějakém srocení, které vyvolal, měli toho už jeho příbuzní dost. Ježíš podle tehdejších měřítek dělal rodině ostudu. Neoženil se a nevěnoval se počestnému řemeslu tesaře. Rodině se zřejmě nelíbilo i to, že se paktuje jako s učedníky s všelijakými podivnými lidmi pochybné pověsti. Tak to platilo a platí - bohužel se příliš často na lidi, kteří přicházejí z vnějšku do církve hledí jako na vetřelce.

No a samotní náboženští profesionálové - farizeové použijí ještě silnější kalibr -obviňují Ježíše ze spojení s ďáblem. Na to jim Ježíš odpovídá poukazem na absurditu jejich obvinění. Vždyť přece on tím co činí, jde proti zlu.

Ježíš farizeje, kteří mu toto podsouvají, varuje před tím, že se připravují o to, co jim skutečně může pomoci, co jim může přinést záchranu života. V něm působí sám Bůh. Ukazuje na to znameními. A farizeové Boží působení popírají. Jdou tak vlastně proti samotnému Bohu, byť se sami sebe považují za význačné Boží ctitele.

Ježíše a jeho poslání na tomto místě vlastně ohrožuje jeho vlastní rodina, příslušníci jeho náboženské komunity. A Ježíš říká, že ti, kdo činí vůli Boží, jsou jeho rodinou.

My dnes jsme v poněkud jiné situaci. Dnes nebudíme rozruch, neproudí za námi spousty lidí. Je nás pár. Lidé kolem nás jsou spíše lhostejní, nebo o nás vůbec neví. A když už, tak je církev zdrojem posměchu a pohrdání. Když už se v médiích píše o církvi, je to v souvislosti s nějakým skandálem, problémem.

Ano je možno mít různé námitky proti církvi, jejím členům, nauce, tradici, vnější podobě. To je potřeba přiznat. Nejsme dokonalí, žádná elita, nemáme nic z nás, čím bychom se mohli chlubit. Je potřeba ale si uvědomit, že to, co je zjeveno v evangeliu, vyjadřuje skutečnou pravdu a podstatu života. A na tom je třeba trvat, neustoupit z toho. Ano člověk může kritizovat církev, její členy, nauku. To je oprávněné. Ovšem církev je tu proto, aby ve vědomí své vlastní slabosti, nebo i skrze a pomocí ní zvěstovala světu, že v evangeliu je skryt pramen opravdové spásy, skutečného života. A ten, kdo je nerespektuje, tak si sám pod sebou podřezává větev.

A možná že právě proto, že lidé cítí, že v evangeliu je přítomna skutečná pravda o nich a jejich životě, tak raději utíkají do lhostejnosti, nebo dokonce odporu. Je to jako v onom známém příběhu o Adamovi a Evě z knihy Genesis, kde člověk po té, co zhřešil, se vydal nevhodným směrem, poznává, že je nahý. Ta nahota tu symbolizuje bezmoc, ubohost. A toto si člověk přiznat nechce. Bojí se setkat s Bohem, protože cítí a ví, že by to vše vyšlo najevo.

A proto jsme tu my - my máme lidem zvěstovat - nebojte se své bezmocnosti, ubohosti. Přijměte tuto neradostnou skutečnost. Osvobodí vás to. Nemusíte si hrát na dokonalé, dospělé. Ano přiznejme si svoji pomíjitelnost a ubohost. Tak aby, jak píše apoštol Pavel, Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista, mohl doprovázet a vzkřísit i nás samotné.

A ti, kteří přijmou svoji bezmocnost a ubohost a na druhé straně Boží velikou milost - ti jsou potom onou rodinou, o které mluví Ježíš v evangeliu. Jsou vděční a radostní, protože vše ve svém životě berou jako nádherný nezasloužený dar- a tak činí vůli nebeského otce.