V dnešním evangelijním příběhu čteme o asi vrcholném zázraku, který Ježíš provedl. Ježíš přichází za dvěma sestrami, o kterých víme z jiné části evangelia, za Marií a Martou. Je věren svému poslání i přes nebezpečí.
Kázání na 29. 3. 2020
Biblická čtení. Ezechiel 37, 12 - 14; Římanům 8,8 - 11; Jan 11, 1 - 45
Sestry a bratři,
V dnešním evangelijním příběhu čteme o asi vrcholném zázraku, který Ježíš provedl. Ježíš přichází za dvěma sestrami, o kterých víme z jiné části evangelia, za Marií a Martou. Je věren svému poslání. Slouží svým blízkým. Jde do Judska, i když mu tam hrozí nebezpečí.
Bratr obou sester Lazar byl nejdříve nemocen. A nyní je mrtev. Obě sestry jsou rády, že Ježíš přišel. Myslí si, že už je to pozdě. Říkají Ježíši: Kdybys byl tady, Lazar by neumřel. Marta vyznává, že věří ve vzkříšení v poslední den.
Již čtyři dny je Lazar mrtev. Tělo se již rozkládá. Marta se zdráhá hrob otevřít. Nakonec to však udělá. Ježíš Lazara povolal z hrobu ven.
Tak to je úžasné. Ještě úžasnější by bylo, kdyby se takové zázraky děly častěji. No já se ale přiznám, že nevím, že by se něco takového v poslední době někde stalo.
Takže co s tím? Je důležité si uvědomit, že veškeré zázraky, které Ježíš v Bibli koná, jsou znameními. Mají nám něco říci do našeho všedního, každodenního života. A týká se to i tohoto vrcholného zázraku, který Ježíš učinil.
Čteme na začátku evangelijního oddílu, že Ježíš Marii, Martu a jejich bratra velmi miloval. A to tak, že kvůli nim šel do Judska, kde mu hrozilo nebezpečí. Dá se říci, že to, co je zde řečeno o Marii, Martě a Lazarovi platí pro nás všechny. Bůh zjevený v Kristu je láska. Bibličtí svědkové vyznávají, že on miluje všechny lidi úplně stejně.
Ježíš se kvůli nim vydal do Judska, kde mu hrozilo nebezpečí, byl pohrdán. I k nám se Bůh sklání. Vydává se za námi všude, kam jdeme a nenechá se odradit tím, že o něj lidé často nestojí.
I v našich životech je spousta oblastí, v našem nitru je spousta míst, kde ztrácíme naději. Lazar, který je už čtyři dny v hrobě – to je symbol naprosté beznaděje. To raději nechat hrob zavřený. Každý v sobě máme něco, co jsme uzavřeli, protože se to vyvíjelo tak, že jsme na to nestačili, bylo to nad naše síly, byli jsme v tom bezmocní. A tak jsme to uzavřeli. Zbyly nám jenom ty příslovečné oči pro pláč. A často z pocitu sebezáchovy i ty plačící oči vyschly.
Pokud my jsme některou oblast v našem životě už uzavřeli, odepsali, Bůh ne. Ježíš přišel a plakal nad Lazarem. Hle jak jej miloval, říkali si židé. Bůh je láska a není mu jedno, co v životě skrýváme. Chce, abychom se mu otevřeli. Nemusíme se bát otevřít se mu se svojí beznadějí, že si s něčím nevíme rady. Nemusíme a nemáme na to být sami.
Apoštol Pavel nás v dnešním čtení z epištoly Římanům upozorňuje na to, že zdroje, které máme k dispozici, jsou mnohem hlubší, než si myslíme. Píše: Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.“ Nejsme odkázáni jen na své vlastní síly. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“
Všichni máme možnost otevřít naše srdce a mysl skrze ztišení Božímu duchu, aby nás obnovoval. Může se nám zdát, že už pro nás není naděje, že některé věci je potřeba uzavřít a už se k nim nevracet. Ale když byl otevřen hrob a Ježíš zavolal, tak bylo obnoveno Lazarovo tělo a on vstal a chodil.
To symbolizuje to, když se otevřeme působení Božího ducha skrze modlitbu, působení Božího slova, rozjímání nad bohatstvím darů, kterými nás obdařila Boží láska. Potom se dokážeme postavit a obnovit i v těch oblastech, kde jsme naději ztratili, kde už jsme to naprosto vzdali.
Duch svatý nás vyvádí z rezignace, beznaděje, uzdravuje naše nitro. Duch svatý uzdravuje i naše vztahy´, ve kterých jsme rezignovali. A tudy, jedině tudy vede i cesta k obnově lidských společenství – přátelství, rodin, církví.
A zde platí – sami jsme bezmocní, nemůžeme obstát. Budovat církev je něco nadpřirozeného. Bez otevření se působení Božího Ducha je to nemožné.
Amen
