když by dnešní evangelijní podobenství četl člověk, který nezná podstatu křesťanství, zdálo by se mu nepochopitelné a nelogické. Jako by převracelo na hlavu veškeré principy spravedlivé odměny.
Kázání na 20. 9. 2020
Biblická čtení: Jonáš 3, 10-4, 11; Filipským 1, 21-30, Matouš 20, 1 – 16
když by dnešní evangelijní podobenství četl člověk, který nezná podstatu křesťanství, zdálo by se mu nepochopitelné a nelogické. Jako by převracelo na hlavu veškeré principy spravedlivé odměny. Jak může někdo platit stejnou odměnu za jednu nebo dvanáct hodin práce? Jeví se to jako až k absurditě dovedené rovnostářství. Nemají z toho potom prospěch nejrůznější lenoši a povaleči?
Abychom předešli takovýmto nedorozuměním, je třeba všimnout si už úvodní věty. V ní Pán Ježíš předesílá, že toto podobenství má přiblížit poměry v království nebeském. To znamená, že toto podobenství má ukázat, jak se uskutečňuje Boží přítomnost v našich životech. Bůh s námi naštěstí jedná podle poněkud jiných měřítek, než společnost kolem nás.
Najímání dělníků, nebo bychom mohli říci nádeníků, o jakém hovoří toto podobenství, bylo v tehdejší Palestině běžné. Podobně jako dnes u nás, vyskytovala se tehdy v Palestině velká nezaměstnanost. Nikdo však tehdejším nezaměstnaným nevyplácel podporu. Byli většinou odkázáni na příležitostné práce, které často netrvali déle jak jeden den. Jeden denár byla běžná mzda nádeníka. Podle Mojžíšova zákona byl zaměstnavatel povinen ji vždy večer vyplatit, aby nádeník měl z čeho žít.
Majitel vinice vyplácí denár bez rozdílu všem dělníkům. Nebere ohled na to kolik, kdo vydělal. Každý nádeník potřebuje určitou sumu peněz k tomu, aby měl z čeho žít, než si najde další zaměstnání. Tehdejší zaměstnavatel se tak ujímá i těch, kteří chtěli pracovat, ale nemohli, protože si je nikdo včas nenajal. Možná, že nevypadali tak silní a výkonní, možná, že je ti silnější zatlačili někam do kouta. Reptání těch, kdo pracovali celý den, je ale lidsky pochopitelné.
Kdo trochu více četl Bibli, ví, že vinice je často vyjadřovacím prostředkem pro dílo Boží. Všichni křesťané by se měli podílet při práci na vinici Páně, což znamená nesení světla evangelia, radostné zvěsti lásce Boží tomuto světu slovy a skutky. Nikdo se nemůže stát skutečným křesťanem, spolupracovníkem na tomto díle, dokud ho Pán sám nepovolá k následování. To vyjadřuje ono najímání dělníků. Nikdo nemůže opravdu dobře pracovat na vinici Páně, pokud není Hospodinem povolán. A to co potom křesťané dělají pro Boha, není z nich. Apoštol Pavel píše v listu do Efezu:Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“ . A ono to, jak často říkám, platí obecně. Časem každý člověk, snažící se o duchovní přístup k životu v každé opravdové duchovní tradici poznává, že vše co má je, vše dobré, smysluplné je nezasloužený dar.
Pokud to co děláme, není naší zásluhou, pokud to má počátek v Božím obdarování, je pošetilé snažit se dosáhnout tímto způsobem. Poznáváme, že od počátku jsme milované přijímané Boží děti. A podstatou spasení není to, že někdy budeme v nebi a nebudeme v pekle. Podstatou spasení je to, že člověk je přijímán a milován Bohem takový jaký je a je svobodný. Bůh daruje každému to, co potřebuje. On přeje každému stejně, není u něho nikdo, koho by si povolal raději, komu by dal přednost. Nelze si u něj vydobýt nějaké výsadnější postavení, než mají ostatní lidé. Nerozhodují u něj žádné náboženské výkony, kterými bychom chtěli oslnit. Pokud chce člověk se více otevírat Bohu, on do jeho života vstoupí. Chce mu více a více žehnat. A to třeba i tím, že ho provede zkouškami a utrpením a tím ho naučí něčemu, co by jinak nepoznal. Takových zkušeností si člověk nejvíc cení, i když je už víckrát nechce prožít.
Na jednu stranu je pro nás skutečnost nepodmíněné Boží milosti poněkud nepříjemná. Chtěli bychom, aby nám někdo plácal po rameně a říkal, jak jsme skvělí. To je přirozená lidská tužba. K tomu je však nutno poznamenat, že snaha prosadit se za každou cenu, i na úkor druhých přiváděla a přivádí lidstvo do mnohých nesnází.
Opravdu zralý a moudrý člověk ocení tu skutečnost, že život z Boží milosti, umožňuje Boží přijetí, bez ohledu na to, jestli se nám daří nebo ne, jestli podáváme výkony požadované okolím nebo ne. Tak jako byli dělníci, kteří pracovali pouhou hodinu hospodáři vděční a určitě pro tohoto hospodáře rádi a dobře pracovali, tak je Bohu vděčný i člověk, který se setká s odpouštějící Boží milostí. A tato vděčnost ho vede k lepšímu způsobu života, než snaha po výkonech. Člověk tak ve vědomí bezpečí Božího přijetí se snaží, aby to co dostal, nebylo zmarněno
Ve vztahu k Bohu je důležité přijmout jeho dobrotu k lidem a také Boží přízeň zvěstovat a přát ostatním. Amen
