opět prožíváme Vánoce. Je to čas, kdy je nejkratší den, a nejdelší noc. Venku je zima. Letos zvláště lezavá a sychravá. V tomto čase lidé odpradávna slavili slunovrat.
Kázání na 25. 12. 2016
Biblická čtení: Izajáš 52, 7 -10; Židům 1, 1 - 6; Jan 1, 1 - 14
Milé sestry, milý bratři,
opět prožíváme Vánoce. Je to čas, kdy je nejkratší den, a nejdelší noc. Venku je zima. Letos zvláště lezavá a sychravá. V tomto čase lidé odpradávna slavili slunovrat. Připomínali si, že temnota, zima, smrt vždycky ustoupí světlu, životu. Přijde Jaro, nová naděje.
A tak církev na toto období stanovila slavení narození Ježíše z Nazareta. Ano, někdo by vtom mohl hledat boj s pohanstvím. Ta symbolika je ale nasnadě. Ona i Bible má se slunovratem mnoho společného. Vznikla v dobách temných. Podnětem k jejímu sepsání a zpracování tak, jak ji máme k dispozici dnes, bylo hledání naděje, světla tam, kde se zdá, že z lidského hlediska už vůbec žádná naděje není. Tam, kde vítězila temnota lidské svévole, násilí, zloby a nenávisti. Ano mnohokrát Bůh mluvíval ústy proroků. Izrael poznával, že se jej Bůh nezříká, i když lidé stále selhávají, jsou nevěrní. A když přišlo babylonské zajetí, tak to byl podnět, aby všechna ta svědectví byla nově zpracována a převyprávěna. A tak v době pro Izraelský národ do té doby nejtemnější vzniklo svědectví, které oslovuje svojí jedinečností.
Ale i svědectví o lásce a svobodě se může stát opakem. Z víry v Boha, který se v desateru představuje jako ten, který vyvádí z otroctví, si lidé po celé dějiny neustále dělají nástroj, kterým zotročují druhé lidi, kladou na ně břemena. Kolikrát to, co se má být zdrojem svobody, lásky se stává zdrojem rozdělení, sporů.
A tak byl dán lidstvu další poukaz na to, co je účelem víry v Boha, kdo je to Bůh a zároveň, co je to lidství.
V temnotě lidské chudoby a zvůle mocných se narodil Ježíš. Celý život se setkával s opomíjenými, odstrčenými, chudými a nemocnými. S těmi, kdo se nemohli ničím vykázat, neměli co nabídnout, co odplatit. Byli to lidé, kteří byli naprosto bez jakýchkoli předpokladů, aby byli uznáváni. Kdykoliv někomu pomohl, nebo někoho uzdravil, vždycky tím výrazně překročil tehdejší společenská a náboženská pravidla. Ukázal smysl Božího zákona, který se stal břemene, zdrojem strachu, obav, starostí. A když ukázal lidem, že jsou milováni takový, jací jsou, bez výhrad, byl těmi, kdo si zakládali sami na sobě, poslán na kříž. Setkal se s temnotou. S temnotou v nás a kolem nás. Ta jej nepohltila- jeho život pokračuje dál. Jiný výklad může být, že temnota jej nepřijala. Ano, lidé sobečtí a sebestřední evangelium nepřijímají. Spíše se jej vždy budou snažit ochočit, otupit, přizpůsobit si, aby je nezneklidňovalo.
Dítě v Jeslích. Dítě, které nemá nic než Boží přítomnost. A ten obraz dítěte nám ukazuje na radostnou zvěst. Neboj se, zlo nezvítězí. Nevíš si rady sám se sebou s tím, co je v tobě a kolem tebe. Neboj se. Obklopuje tě temnota nepřijetí, neporozumění, strach z nároků světa a lidí kolem. Neboj se. Když přijmeš to Boží pozvání, které bylo vysloveno v příběhu života, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta i ty můžeš dostat moc stát se Božím dítětem. Je to nesdělitelná zkušenost. Jejím jádrem je ale to, že zlo a beznaděj lze překonat. Jsme přijímáni a milováni takoví, jací jsme. A tak jako děti vidí to co mi ne, svět je pro nás zázračný, tak i my můžeme vidět důvody k radosti, vděčnosti, tam, kde je druzí nevnímají, protože jejich srdcí se chápe temnota.
Ježíš s dětskou důvěrou přicházel Bohu. Temnota hříchu, zloby a sobectví jej nezlomila. Stal se branou k novému lidství.
Tak i nám může být darována dětská důvěra v lásku Boží, která v nás chce budovat proměňující lidství Kristovo.
Amen
